Energie, světlo a barvy
Takový je název výstavy neobvyklých vitráží italského malíře, sochaře a experimentátora Ernesta Treccaniho. Výstava je umístěna v kapli Italského kulturního institutu ve Vlašské ulici na Praze 1 a potrvá od 7. dubna do 9. května 2006. Kaple je otevřena veřejnosti od pondělí do pátku od 12 do 18 hodin. Pojďme se tedy ponořit do tajů "rozzářené přírody", jak pojmenovává autor významný motiv své tvorby.
Umělec se narodil v roce 1920 v Miláně, přesto je stále umělecky činný a z jeho poetického díla vyzařuje svěžest, energie, jemnost i síla. Jeho životním mottem jsou slova: "Maluji to, co miluji, a když maluji, jsem šťastný." Ke sklu našel cestu až v 90. letech 20. století a doba učednická netrvala dlouho. K materiálu přistupuje neobvykle jako malíř a sochař zároveň. Jeho skleněné dílo totiž vzniká překládáním skleněné hmoty různé tloušťky. Navíc se na skle objevuje i tah štětce modré či zelené barvy, který dodává figurální elementy, nejčastěji ženské obličeje. Samozřejmě že celek - vitráž - je i nepředvídatelným kouskem náhody, mocné umělecké čarodějky. Experiment totiž závisí na vypálení barev ve sklářské peci, kde barva skleněných plátů přilne k bázi a pláty se spojí v jakousi skelnou koláž. Vitráže se stávají efektními abstrakcemi, jemnými a zároveň expresivními. Samotným vitrážím ovšem předcházejí kresebné a později malířské skici barevnými tušemi a olejovými barvami. V procesu vytváření vitráže musel autor nejprve zhotovit skleněný bezbarvý blok, posázet jej barevnými fragmenty, které ještě náhodně posouval rukou zabalenou v novinách, následně maloval rychlými tahy po vytvořené bázi štětcem namočeným v oxidech kovů, až nakonec vznikl skelný reliéf vypálený v peci. Výsledné dílo je Treccaniho vysněnou realitou, přírodou, v níž se lidé, rostliny, zvířata a energie prolínají v intimních vztazích.
Proč se vůbec Treccani zabývá tématem energie a přírody? Mohlo by se zdát, že názvy obrazů jako Ropa nebo Větrná energie nemají s uměním mnoho společného. Jak sám umělec říká, jeho cílem je odhalovat prapůvodní účast člověka na tajemném životě přírody. Snaží se dospět až do hlubin našeho podvědomí. V díle nakonec spatřujeme jakýsi poetický vesmír rozložený do barevného spektra, rozsekaný na základní elementy věcí kolem nás. Nejedná se ovšem o odosobnělý přístup k realitě, ale naopak. Treccani celou analýzu přírody niterně prožívá a tomu napovídá i název jeho nejznámější knihy Umění láskou a pro lásku. Není to naivistický pohled na svět. Autor vnímá každodenní životní realitu, ale pokouší se ji ve svém díle překročit. Jak říká: "Pouze ten, kdo má srdce otevřené strastem světa, může vyslovit krásu." V tomto úsilí mu výborně napomáhá skelná zamlžená plocha, ze které vystupují jasné barvy a tvary jako záblesky z oblohy krajináře 19. století. V rytmických barevných strukturách pak odhalíme věčná Treccaniho témata: spojení člověka s přírodou, lidské vztahy, příroda jako cyklus ročních období, cyklus střídání světla a tmy. Překládáním barevných plátů navíc vznikají nečekané barevné shluky, jsou to takové metamorfózy barev, síly a energie, které tvoří ostrůvky uprostřed čiré bezbarvé skleněné plochy průzračného nebe. Umocněný je právě zlom barev, zřetelné ohraničení barevného úlomku, určitá exploze štěpného materiálu.
Treccaniho umělecká tvorba přešla od realismu 40. a 50. let do abstrakce na sklonku života. Příroda a znovunalezení člověka v ní však zůstává v centru jeho pozornosti po celou dobu. Neustále se vrací k mýtu pozemského ráje, ke své rozzářené přírodě. Patří do generace, která odvrhla avantgardní malířství pro malířství, a razí myšlenku hledání vlastní identity v umění. Chce, aby obrazy v lidech vyvolávaly neklid a otázky po smyslu lidské existence.
Výstava Treccaniho vitráží není v Praze náhodou. Když se zadíváme na umělcovy barevné tóny, snadno nás napadne souvislost s benátských sklem. Odtud pak není daleko ani k české tradici sklářů a existuje mnoho dokladů, které nás upozorňují na kulturní vazby i obchodování mezi naší vlastí a Benátskem. Doufejme, že v Italském kulturním institutu výstava padla na skutečně úrodnou půdu. Výstava je putovní a z Prahy se přemístí do Rigy a Varšavy.
