Dvojí jubileum Jiřiny Jiráskové

Obě výročí se zdají být neuvěřitelná. První proto, že svou vitalitou a espritem trumfne ročníky o dost mladší, druhé z hlediska věrnosti jedné firmě pro dnešní časy už asi nevídané. Slušelo by se připomenout desítky postav, které v jejím podání ožily nejen na scéně, ale i v rozhlasových, televizních či filmových studiích. Výčet by to byl dlouhý a veskrze subjektivní, neboť každý divák má v paměti něco jiného. A Jiřina Jirásková má ve svém rejstříku jak postavy královské, tak i ženy lidové, intelektuálky či postavy charakterizované přesnou mírou ironie a nadsázky. Neopominutelné je také její zaujetí o věci veřejné a četné charitativní projekty.

Dovolím si být tentokrát osobní - svou první vzpomínku na Jiřinu Jiráskovou mám spojenou s dobou, kdy neměla moc příležitostí působit mimo vinohradskou scénu. Strašnické divadlo, tehdy Solidarita, nevlídný sál, dopolední představení pro školy. V hledišti studenti gymnázia Voděradská, kterým osvícený profesor češtiny zařídil představení Lyry Pragensis z Čapkových Apokryfů. Na scéně Ilja Racek a Jiřina Jirásková, jen se dvěma židlemi a kusem látky, který lehce charakterizoval obměnu kostýmu. Oba vystřídali řádku postav. Jiřina Jirásková tak vedle Goneril, dcery krále Leara, i těch mužských, včetně rozšafného pátera z Romea a Julie. Nadčasové poselství a intenzita herectví nás tehdy přimrazily do sedadel. Zážitek řekl bych osudový. Protože pak už těch rolí s Jiřinou Jiráskovou začalo přibývat, zákazy a omezení se zejména díky úsilí některých režisérů dařilo prolamovat. A Jiřina Jirásková se po desetileté pauze vrátila do první herecké ligy. Rád vzpomínám na Strašidla, která pro ni napsal Alex Koenigsmark, kdy mohla v monodramatu předvést nejrůznější polohy svého herectví a nebývalou míru sebeironie. A taky si pořádně zazpívat šansony z divadelního zákulisí. Nezapomenutelný Vedralův Urmefisto na vinohradské scéně, kde hrála Mefistofelu komentující děj - v inscenaci, která přesně rezonovala s předlistopadovou skutečností.

Nebo pražská Viola - Noční květiny - kdy se při přednesu Mikuláškových veršů "...po celý život, srdce naše bloudí.." tajil dech. Prostě je na co vzpomínat. Není divu, že jsme se velmi snažili získat paní Jiráskovou jako hosta pro Setkávání. Pánové Tamchyna a Príkazský ji přesvědčili, ale krátce před natáčením na podzim 2009 přišla zpráva z nemocnice o jejím těžkém onemocnění. Ale stalo se neuvěřitelné. Situaci skoro bezvýchodnou zvládla a během pár měsíců se vrátila k práci, divákům a konečně přišla i do našeho studia. Měla rozezkoušené dvě velké role - Fidlovačku ve vinohradském divadle a Sonátu pro lžíci v Divadle Bez zábradlí. Věnovala nám téměř dvě hodiny času pro natočení rozhovoru i povídání, jako vždy přesná, zaujatá a neobyčejně vtipná. Chvíle, kdy mě neobyčejně těší, když můžu sedět v režii a být prvním posluchačem. Ze studentských let uchovávám blednoucí fotografii s věnováním, které si dovolím teď obrátit - Paní Jirásková, moc, moc děkuju!