Dvakrát velký vypravěč Saroyan

Přestože jsou od sebe knihy vnějškově vzdáleny, spojuje je mnoho charakteristik, takže se v několika ohledech doplňují. Autobiografický fragment Jeden den v odpoledni světa vyšel v anglickém originále roku 1964, brzy po vydání proslulého románu Kluci a holky, když jsou spolu . Situace, příběhy a celá syžetová stopa se dotýkají podstatných dějů odrážejících skutečné autorovy prožitky: jsou to strasti stárnoucího muže, literáta, který se vydal cestou návratu a sebetrýzně. Sedmačtyřicetiletý hrdina přijíždí do New Yorku, města, kde kdysi mnohé prožil a kde žijí jeho dvě děti i bývalá manželka. Saroyan nastiňuje, jak na úspěšného, proslulého, ovšem současně stále finance postrádajícího spisovatele, působí prostředí, ve kterém se v minulosti pohyboval. Někdejší dynamika je ovšem dávno pryč a celá časová výseč, tedy jeden den v odpoledni světa, je nesena v duchu poměřování někdejších sil a průraznosti hrdiny a nynější rezignovanosti, respektive neochoty vstupovat do jakýchkoli komplikovaných vztahů.

Logo|foto:Český rozhlas

Spisovatel na hranici existenčního zajištění prochází městem, hledá nový vztah k bývalým známým, oprašuje stará přátelství, snaží se souznít se svými dětmi a nekonfliktně komunikovat s někdejší manželkou. Přitom ne zcela úspěšně koná řadu setkání s literárními agenty a producenty. Tento vnější tlak, série vrstvících se neúspěchů, jej vedou večer co večer k bilancování. Ve snech se propadá do dětství a vzpomínek na období, kdy si nepřipouštěl zákruty možné komplikované existence jedince v odosobněné společnosti.

Tak pod fasádou smíření a poklidného plynutí dřímá velké drama, propad a zmar, nicotnost a pochybování o všem. Kdyby Saroyan zůstal jen u tohoto výkladu a okořenil svůj smutný příběh jen ingrediencemi šedivé defenzívy, vzniklo by bezpochyby velmi temné dílo o vymknutosti našeho světa. Ono však z textu vystupuje něco víc, a sice mocný proud optimismu, víra, že v důsledku vede vše, co jedinec činí, k dobru. Právě snaha nahlížet na život jen jako na dobro a vůle vyhledávat drobné radosti, je ve chvílích poznání depresivních rekapitulujících úvah velkým osvobozením jak pro hrdinu, tak pro čtenáře.

Akcent pozitivního vidění světa je i jednou z určujících hodnot knihy Náhodná setkání . Vzpomínkový rámec sám autor už podtitulem deklaruje, zároveň však odhaluje také souvislosti cizelování literární kvality šestatřiceti příběhů, které spisovatel domýšlí a dotváří na základě střípků vlastních zážitků. A znovu zde, v duchu autorského přesvědčení o jedinečnosti každé bytosti, defiluje plejáda origináních myslitelů, mudrlantů a zemitých glosátorů dějů. Jakoby navíc pak rozechvívá vycizelovanou stavbu osud arménského hocha, který se snaží o to, aby se prosadil.

Až dosud jsme sledovali mentální paralely obou knih. V tomto ohledu, v průhledech na mladého muže, který hodlá pokořit Ameriku, a v rekapitulacích znaveného , zchudlého spisovatele na prahu padesátky, se obě díla odlišují. A je to rozdíl, který lze popsat jako lidskou zkušenost a poznání reálných limitů existence.

A nutno ještě poznamenat, že také české překlady dávají vyniknout neměnné lehkosti, noblese a vlídnosti jazyka velkého prozaika, od jehož smrti loni uplynulo dvacet let.