Drago Jančar: Vzpoura čtenářů

Jak groteskní je snaha pedagogů, kteří usilují o to, aby každý žák dostal svůj počítač, vždyť tady jde jen o to, aby každý počítač našel svého žáka. Když se to podaří, začnou s hrůzou zjišťovat, že mladí lidé vůbec nečtou, že čtení je přitom pro vývoj člověka ničím nenahraditelné a že mladé hlavy plné nových technologií jsou vlastně prázdné.
Drago Jančar

Slovinský prozaik, dramatik a esejista Drago Jančar (1948) vyrůstal v dělnickém předměstí Mariboru. Už jako studenta ho poznamenala politika. Totalitní moc v bývalé Jugoslávii tvrdě rozprášila redakci studentského časopisu Katedra, Jančar se později dostal i do vězení a byl pod neustálým dohledem. Tehdy se rozhodl pro literaturu –  „nikoli jako únik či strach, ale jako střed světa, kde se i záležitosti politické povahy mohou stát námětem pro literární zpracování.“

V Jančarových románech (mj. Galejník, Severní záře, Zvonění v hlavě či zatím poslední Kateřina, páv a jezuita, který byl ve Slovinsku vyhlášen nejlepším románem roku 2001) se neustále vracejí určité motivy a myšlenky – motiv historie, která se opakuje, teze o osudovosti, které se nelze vyhnout, myšlenka o možnosti zdůvodnit a ospravedlnit jakýkoliv čin.

„V mých čtyřiapadesáti letech už není možné být přesvědčen, že by se lidské blbosti, násilí a zločiny do konce světa neopakovaly,“ říká. A dodává: „Někdy mám pocit, že existuje jakési množství zla v podobě neviditelného mraku, který putuje kolem té malé zeměkoule a zastaví se jednou v Bosně, pak se přesune do Afghánistánu, odkud nečekaně přeskočí do New Yorku, a my nevíme, kde se objeví příště.“

Osobní zkušenost z bosenských válek a obleženého Sarajeva zaznamenal Drago Jančar v Krátké zprávě z dlouho obléhaného města. Má pověst slavného a oceňovaného autora (získal mj. Evropskou cenu za krátkou prózu), ale i brilantního diskutéra a polemika v otázkách politicko-společenských. Jeho knihy jsou překládány do mnoha světových jazyků. Zúčastňuje se jejich prezentací, ale jako veřejně angažovaný člověk je často zván také na symposia a přednášky třeba o střední Evropě a její budoucnosti či o literatuře a politice. V roce 1989 neváhal vystoupit při demonstraci na Kongresovém náměstí v Lublani, hovořil ale rovněž ve vídeňském parlamentu.