Dostojevskij z Bullerbynu

Bez zaměstnání, bydliště a bez prostředků, byla nucena svěřit syna do péče jedné kodaňské rodiny. Do Stockholmu se vrátila "jako by nic", vydělávala si jako stenografka, aby byla soběstačná a mohla získat syna zpět. Trvalo to čtyři roky, než Lasseho mohla odvézt na rodičovský statek. V té době se také seznámila se Sturem Lindgrenem, po čase se za něj provdala a v roce 1934 přibyla k Lassemu i dcera Karin.

V květnu 1944 dostala Karin k narozeninám rukopis Pipi a jeho kopii Astrid Lindgrenová posílá do nakladatelství Bonniers. To příběh odmítlo, protože Pipi nezapadala do nakladatelských představ. Rezaté, pihovaté děvče, které si z dospěláckého světa s celým jeho mentorováním nic nedělá. Naopak v jejím životě se děje všechno jinak, než se "sluší". Kniha nakonec vyšla v nakladatelství Rabén & Sjögren v roce 1945.

První kritiky byly vesměs pozitivní. Čtenáři jásali. Ovšem postupně se rozproudila horečná debata. Někteří byli pohoršení Pipinou svobodomyslností, dokonce mluvili o škodlivosti knihy. Z diskuse o knize se postupně rozpoutala debata o pojetí výchovy - zda autoritářském či volném.

Astrid Lindgrenová se do diskusí zapojovala málokdy, o to více psala. Během tří let vzniklo šest knih, mezi nimi příběhy o Emilovi, Detektiv Kalle má podezření a Děti z Bullerbynu, úsměvná , téměř idylická knížka o dětech ze tří rodin žijících na venkově. Dětství je autorce při psaní základní inspirací. Pohybuje se v něm bez zábran, lehce, zapojuje fantazii a přesně vykresluje sny, i ty tajné. Hnala ji dětská radost ze slov, chuť si hrát, kritici často mluvili o až anarchistickém zacházení s jazykem.

Každá z Lindgrenové knih se dočkala ohlasu. Ať to byla Ronja, dcera loupežníka, Mio, můj Mio nebo Karkulín ze střechy. Lindgrenové příběhy ovšem nejsou "nasládlé". (K tomu podstatně přispěly i autorčino vdovství a smrt syna). Kniha, o které se diskutovalo ještě víc než o Pipi, byli v sedmdesátých letech Bratři, lví srdce - příběh o vážně nemocném Suchárkovi, který umírá na kuchyňské pohovce a stýská se mu po obdivovaném bratru Jonatánovi, jenž se zabil skokem z okna, když zachraňoval nemocného bratra z hořícího domu.

Kniha měla velké zastánce v nevyléčitelně nemocných dětech i lékařích, kteří příběh četli jako smíření se smrtí. Někteří čtenáři byli naopak zděšeni a Suchárkův skok smrti na konci knihy chápali jako návod k sebevraždě.

Zúžit aktivity Astrid Lindgrenové pouze na psaní pro děti, by bylo chybné. Autorka se roku 1976 zapsala do švédské reality zřetelně. Tehdy museli umělci ve Švédsku platit vysoké daně. Lindgrenové výměr (zaplatit na daních víc, než vůbec vydělala) ji přiměl napsat pohádku o princezně Pomperiposse v Zemi peněz. Pro text měl tehdejší ministr financí - sociální demokrat pouze pohrdavá vyjádření, ale volby ukázaly, že se přepočítal.

I když pro to důkazy nejsou, Švédové dodnes věří, že právě díky Astrid Lindgrenové sociální demokraté tenkrát volby prohráli. Spisovatelka také mnohokrát pozvedla hlas na ochranu životního prostředí, zvířat, bránila práva dětí, což jí vyneslo řadu poct a cen. Navzdory jim ale nejvíc toužila po soukromí, klidu na práci a po bezpečí pro všechny děti, jak sama přiznala v životopisné knize Margaretě Strömstedtové: "Mám pořád plnou hlavu dětí, které jsou na tom zle."

Její knihy byly přeloženy do 64 jazyků, staly se předlohou více než 40 televizních filmů a seriálů a počet vydaných výtisků čítá desítky milionů.

(novinář Per Svennson o A. Lindgrenové)