Došlo mi, že výstava je historický formát. S uměním se stále častěji seznamujeme přes obrazovku, říká Terezie Nekvindová
Detailnější kniha mapující princip a podstatu výstav a pozici kurátora v České republice nikdy nevznikla. Ta, o které její spoluautorka, historička umění Terezie Nekvindová, mluvila s Hanou Slívovou ve Vizitce, se jmenuje Výstava jako médium. Nekvindová v rozhovoru vysvětlila i to, jak minulý režim využíval výstavy ke své propagaci.
Studia dějin umění na olomoucké Univerzitě Palackého zakončila Terezie Nekvindová diplomkou o litomyšlském portrétistovi Josefu Voleském, který zemřel v roce 1932. Dizertaci pak v Praze věnovala fenoménu výstavnictví a československým pavilonům na výstavách Expo 1967 v Montrealu a 1970 v Ósace: tehdy Československo představilo technologické novinky – například Kinoautomat – a do zahraničních kronik se tak paradoxně zapsalo výrazněji než legendární bruselský pavilon na Expu 1958.
Když se Nekvindová po škole rozhodovala, jakým směrem se odborně vydá, příliš neváhala, dějiny umění 20. a 21. století byly jasnou volbou. Připojila se k Vědecko – výzkumnému pracovišti při Akademii výtvarných umění, založenému roku 1997 pro potřeby zkoumání československého umění druhé poloviny dvacátého století, a na konci loňského roku vydala s kolegyněmi Pavlínou Morganovou a Dagmar Svatošovou prozatím nejkomplexnější tuzemskou publikaci týkající se výstav, výstavnictví a kurátorství. Jmenuje se Výstava jako médium a na dobu od 50. do 90. let dvacátého století se dívá skrz interpretaci klíčových výstav, diskusi o smyslu jejich vzniku anebo analýzu práce, kterou na nich nechali kurátoři.
Umělec a kurátor – jedna duše?
I o této profesi Terezie Nekvindová ve Vizitce detailněji mluvila, popsala, proč se kurátory často stávají samotní umělci či filozofové, a na příkladu výstavy Viktorie Langer a Hany Garové v pražské Zahorian & Van Espen Gallery, kterou kurátorsky sama připravila, vysvětlila, proč je důležité, aby měl vystavovaný umělec s kurátorem blízký vztah. Je-li řeč o práci kolegů, ještě před lockdownem ji zaujala výstava v pražském Rudolfinu, kde David Korecký v rámci projektu Unplugged představil české i zahraniční autory, jejichž práce má silný ekologický podtext.
Knihu Výstava jako médium chystala Terezie Nekvindová se svými kolegyněmi několik let. Veřejnosti ji tým autorek představil uprostřed pandemického období, kdy jsou všechny galerie zavřené.
Čtěte také
Otázka, zda se svět v budoucnu bez galerií jako klíčového prostoru k setkávání s uměním náhodou neobejde, je pro ni proto palčivá. „Když jsme knihu vydaly, došlo mi, že výstava v galerii je historický formát. Výstava byla dlouho jediný způsob, přes který se lidé s uměním setkávali. Teď ale žijeme v době, kdy čím dál více poznáváme umění skrz obrazovku, skrz dokumentaci. Bylo tomu tak i před koronavirem, ten to ale zesílil. Za poslední rok se koncept výstavy ztrácí, protože ji fyzicky nemůžeme navštívit.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
