Dobrá ikona

Ikona je něco trochu jiného než obraz. Nemaluje se, ale píše. Vypráví příběh, který znázorňuje. Ikona je součástí tohoto příběhu. Odkazuje k jeho smyslu. Ikony nemůže psát každý. Ikonopisec musí ukázat, že porozuměl té hlubině tajemství, o němž bude štětcem a barvami vyprávět, a že je schopen toto tajemství dosvědčit, ale nepřekrýt. Ikonopisec nepoužívá ani znalosti anatomie, ani perspektivy, která by vycházela z naší strany, z jeho pohledu. To vše musí nechat za sebou a vstoupit do řeči, která je založena na jiném pojetí času a prostoru.

Byzantský portrét, velké smutné oči, dlouhé úzké dlaně, výrazy krásy a vznešenosti, byzantský oděv, dosvědčující, že postavy, jejichž příběhy jsou na ikoně obrazem napsány, přicházejí z odjinud, z konce časů. Proto také obrácená perspektiva, která, jako by měla zachytit, že vyprávění se děje z Boží strany, odtamtud k nám se čáry přibližují, obrysy zmenšují a ztrácejí svou konkrétní výraznost. Ikona by v modlitbě neměla překážet. Dobrá ikona by měla modlitbě napomáhat, výborná ikona modlitbě učit. Musí dosvědčit Boží tajemství jako tajemství, jinakost jako jinakost, věčnost jako věčnost, nekonečno jako nekonečno, tou časoprostorovou řečí, kterou má k dispozici.

Možná se zeptáte, co je věčného na byzantském oděvu? A proč by měl mít v Boží paměti byzantský portrét lepší místo než dobré umění jakékoliv jiné kultury?

Koptské a arménské ikony si s tím starost přece nikdy nedělaly! Na starých bulharských ikonách z dob, kdy Bulhaři neměli ikonopisecké školy s řeckými učiteli, můžete vidět jiné výrazy tváře a třeba i Piláta Pontského, který vypadá překvapivě podobně jako osmanský paša. V Rusku 18. a 19. století najdete na ikonách slovanské tváře a krajinu, kterou tamní lidé znali. Do ní přichází Kristus Pán, vtělený Bůh, rozmlouvá s lidmi jim podobnými. Rumunské ikony psané na skle, když nebyly k dispozici klasické materiály a barvy, zachytí třeba i poslední večeři, kde učedníci mají příbory. Na jiných Bohorodice bude mít ve tváři radost z dítěte, které drží v náručí. Napsané uprostřed časů smutku, tyto ikony hledí na člověka odtud, kde už je smutek překonán, kde Bůh setřel člověku slzy z očí.

Dobrá ikona učí modlitbě. Možná bychom mohli říci, že dobrá ikona ví, koho modlitbě učí. Nepromluví ale k tomu, kdo slyší jen sebe, kdo na ni sahá a směje se, jak primitivové neznají perspektivu a jak malují lidem velké ruce a velké oči.

Cyklus je součástí grantu “Symbolické prostředkování celistvosti v západním pravoslaví“, GAČR P401/11/1688.