Do Jirousovské krajiny aneb Tam, kde básník poklad našel

Ivan Jirous (vpravo nahoře v brýlích), fotografie z povinné školní praxe, v Humpolci v r. 1960|foto:Archiv J. Neomytkové

Tam, kde kočky můžou „bejt červený a fialový“, kde myši šustí kožíšky a do ne úplně bezpečné krajiny v láhvi. A v teplém květnovém víkendu hledalo sedm dětí z DRDS stopy této krajiny fantazie v krajině skutečné. Tam, kde se I. M. Jirous narodil, žil, psal, stavěl, opravoval, bořil, pil, chodil do školy i do kostelů.

Dismani sobě|foto:Václav Flegl,Český rozhlas

Na cestě jsme se setkali v básníkově rodném městě Humpolci s Jarmilou Neomytkovou, jeho studentskou láskou, ve Staré Říši s básníkovou ženou Julianou a jejich dcerou Martou. Z Kostelního Vydří, odkud se chladného 19. listopadu 2011 vydal tisícihlavý průvod s básníkovou rakví na nedaleký místní hřbitůvek, se spolu s Martou a už i Františkou Jirousovými přesouváme se na nedaleký statek do Prostředního Vydří. A skrze vzpomínky na léta vězení nahlédneme i do Valdic, kde byl I. M. Jirous vězněný a odkud posílal své ženě a holčičkám dopisy, básně a pohádky.

Humpolec|foto:Město Humpolec

Františka Jirousová nám do programu k představení Do velké krajiny Dudédu napsala: „Já jsem s tátou společný svět našla přes jeho básně. Občas se v nich ukazuje skutečně jiný svět, jakási ´pohádková krajina´, které rozumím, která byla jeho a je také moje, znám to tam. Bylo často těžké s ním být jako s člověkem, ale tahle krajina básní byla v něm, v jeho duši, on ji pomocí slov ukazoval druhým a já do ní můžu díky těm slovům kdykoli vstoupit. A tím i do jeho duše.“

Ivan Martin Jirous|foto:Tomáš Vodňanský,Český rozhlas

Dismančata usnula, jakmile dosedla do aut. Nevím, o jaké krajině se jim zdálo, ale reportáže z naší potulky po básníkových stopách a místech můžete slyšet v cyklu Výlety s Vltavou.