Do Grossmanova baru…s koněm a po rukách

16. květen 2018

Poslední román izraelského spisovatele Davida Grossmana, Přijde kůň do baru, se čte lehce a snadno. I díky skvělému překladu (Lenka Bukovská a Mariana Fisher) teče do hlavy čtenáře jako živá voda, kterou pak hltá a hltá.

Autor je ale natolik zkušený, že přívaly oživující tekutiny velmi přesně dávkuje, tak aby docílil emotivně vyladěného rytmu, aby dal čtenáři odpočinout, ale aby ho i dokázal popohnat k důležitému pochopení či prozření. Není to rutina, nýbrž spisovatelská (entertainerská) zručnost (techné).

Grossman se v tom velmi podobá svému hrdinovi Dovalehovi, muži v krizi středního věku, který se v rámci inscenované stand-up komedie snaží dopátrat, kým skutečně je. Zpočátku se to neví, o hledání ani nejde, všechno totiž vypadá jako obyčejná zábavná show. Dovaleh ale velmi brzy sklouzne k intimním vrstvám své i kolektivní izraelské psychiky a zábavné vystoupení se mění v bolestnou veřejnou psychoterapii, z níž postupně kdekdo – jak už to o psychoterapií bývá, hlavně ze strachu před sebou a svým vnitřkem – raději utíká. Grossman si se čtenářem hraje stejně jako Dovaleh se svým publikem v baru: ponouká ho, provokuje, svádí. Snaží se ho otevřít, aby skrze empatické vplynutí do děje a do hlavní postavy lépe vnímal svou osobní pozici, ať už je konkrétně jakákoliv. Grossman nabízí jakýsi literární komediální trenažér, na němž si – ať už nás současné problémy Izraele nebo ty konkrétní, osobní Dovalehovy, zajímají, nebo ne – může každý vyzkoušet, jak vypadá postupné odbourávání individuální a kolektivní sebestylizace a sebeinscenace, bez něhož žádná terapie nemá šanci na úspěch.

David Grossman, Svět knihy 2018

Humor a anekdoty, kterých je dobrý stand-up plný, tu složí jako užitečné metafory, které urychlují spád terapeutického procesu, ale především střídají perspektivy, jimiž se na inscenaci osobního a společenského vědomí můžeme dívat. To je zřejmě nejdůležitější: smířit se s tím, že náš vlastní pohled nikdy není pohledem absolutním a že na cestě k sobě se musíme zjinačit. Tak jako „komediant“ Dovaleh na veřejné scéně; tak jako jeho soudce Lazar v publiku, kterého si Dovaleh pozval jako hodnotitele. Tak jako sám David Grossman, který chápe literaturu jako lék na nemoci, jenž působí v procesu psaní tím, že tvůrce neustále nutí precizovat slova, věty, odstavce, celý tvar literárního díla.

David Grossman: Literatura je lék na fake news, klišé, předsudky i kýč

David Grossman

Spisovatel David Grossman nerad vypráví vtipy, neumí to. Umí ale o vyprávění vtipů napsat výborný román. Jmenuje se Přijde kůň do baru. Název knihy je začátkem známého typu vtipů, pointa ale jako jediná v románu nezazní.

Román Přijde kůň do baru není humoristická kniha, i když se při jejím čtení hodně nasmějete. Smích tu občas zamrzá na rtech, to když se vyprávějí politicky nekorektní vtipy, ale vždy je smíchem v kunderovském smyslu. Je to ponejvíce smích nevinný, smích, kterým se bůh směje marným rozporům a plahočení lidské existence. Vtip v tomto případě odlehčuje, ale jenom proto, aby nás mírně podzvedl nad situaci, kterou potom můžeme z odstupem hodnotit a usměrnit jinak. Odstup a přehrání situací vtipem je tu totéž co princip literární terapie.

Ta ve své vnitřní problematičnosti nejmocněji vystupuje v místech, kdy Dovaleh vzpomíná na chvíle, kdy na obranu před světem používal chůzi po rukách. Tento obranný mechanismus používal v mládí vždy v situacích, kdy se cítil ohrožen, kdy byl v nebezpečí či kdy upadal do trapnosti. Otočit celý svět vzhůru nohama, to je pro mnoho lidí něco, co je zcela vyhodí z konceptu. Obvykle jsme realisté, bojíme se převracení věcí a odmítáme zapojit svou představivost, která najednou ukáže svět vzhůru nohama nebo v nějakém jiném osvobozujícím modu. Dovaleh používá chůzi po rukách jako obranný mechanismus, který mu umožňuje přežít, v minulém životě, ale i na scéně v baru, do kterého přišel (vlastně nepřišel, protože úvodní vtip nemá v knize pointu…) kůň. Nakonec ale musí stát rovně a pevně, využívaje však přitom všechno to, co z pohledu vzhůru nohama viděl a zažil.

Hvězdy literatury, besedy, čtení. Vltava vysílá ze Světa knihy 2018

ArtCafé na Světu knihy, Sofi Oksanen

Český rozhlas Vltava se tradičně zapojuje do největšího tuzemského svátku knih a literatury přímo na místě v Průmyslovém paláci na Výstavišti v Praze, i ve svém vysílání. I letos čeká na milovníky knih bohatý program v podobě desítek veřejných diskusí, debat, knižních prezentací, autorských čtení a vyhlášení řady prestižních literárních cen.  Nechybí ani doprovodný program, kterého se zhostí čeští i zahraniční komiksoví tvůrci nebo hudebníci.

Přijde kůň do baru je v jistém smyslu strhující a překvapivá kniha, protože prakticky z ničeho, z banální situace komika v baru vykouzluje něco přesahujícího a obecného. Zároveň je to ale i velmi hraniční kniha pro hledání významu literární světa, který se čím dál tím víc jeví jako prostor pouhé hry, v němž se velmi často jen z plezíru chodí po rukách. Kniha jest vhledem do složitosti světa, ale velmi často je i obranným mechanismem před „skutečným světem“ (realitou), v němž se, tak jako v současném Izraeli, koncentruje nenávist, strach z násilí a z jiného.

Tak dobře je i v krutých chvílích s Davidem Grossmanem v jeho komediálním baru „Převracení“, že se člověku ani nechce ven. Tam venku se totiž taky hodně chodí po rukách, a odvahu stát na zemi má nakonec jen málokdo. Při psaní a čtení knih (nebo recenzí) nám ta „chůze po svých“ jde nepoměrně líp...   

David Grossman: Přijde kůň do baru (knižní obálka)

autor: Petr Fischer
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.