Divadelní expedice: inscenování generační výpovědi v bezpečném prostoru

Čtěte také

Muži v divadle: Jak se akademické vzdělání střetává s realitou profesionální praxe

„Práce se studenty je velice zajímavá, protože jsou ve specifickém věku a nemusí to být každému úplně příjemné pustit se hned do nějaké exprese, protože řeší například otázky dospívání a vlastní identity, a z tohoto hlediska je to zajímavá výzva. O to víc mě těší, že principy, které po dobu mnoha let z vlastních pedagogických i tvůrčích zkušeností aplikujeme, fungují,“ říká Roman Horák a dodává: „Hodně se zabývám pohybem a tělem, to je pro mě ústřední téma tohoto kontaktu s mladými lidmi, kteří třeba nemají vůbec žádnou zkušenost s tancem nebo takovým sebevyjádřením. Na základě reakcí z těch expedic se potvrzuje, že mladí lidé poznávají svoje tělo a tím pádem poznávají sebe, vědí víc, kdo jsou a kde mají pravou a levou ruku a co znamená, když se ty ruce zvednou, že to tělo není jen nějaká schránka, ve které existujeme, ale že každý pohyb přináší nějaký význam a nějakou emoci. To je ten největší přínos.“

Čtěte také

Ženy v divadle: Jak se akademické vzdělání střetává s realitou profesionální praxe

„Za největší přínos považuju to, že to pomáhá studentům rozvíjet sebe, svoji osobnost, svoje silné stránky. Je to koncentrovaný čas, kdy se mohou věnovat nalezení svého talentu, místa ve skupině a hrát si s tím. Mají pět intenzivních dní na to, aby se koncentrovali opravdu jen na to, jak se napojit na druhé, jak rozvinout svoji kreativitu, posiluje to soudržnost týmu a zodpovědnost za ten konečný výsledek,“ vysvětluje Romana Bartůňková.

„Je to příležitost poznat sám sebe v nových netušených rolích a dozvědět se sám o sobě věci, které bychom normálně třeba ani nevěděli. Úplně levné to není, ale za ty peníze jsme dostali výjimečný zážitek a hodně se toho naučili. Myslím si, že to stálo za to,“ uzavírá Magdalena Benešová.