Divadelní dramaturgie? To je jediné povolání, kde je člověk placený za pochybování, říká Miloslav Klíma

Na gymnáziu Miloslav Klíma pravidelně bodoval na matematických soutěžích, po maturitě proto zkoušel štěstí u přijímaček na jadernou fyziku. Z různých důvodů ho nakonec nepřijali, což Klíma s odstupem několika desetiletí hodnotí jako dobré rozhodnutí. Souběžně s matematikou ho bavilo a lákalo také divadlo – zkoušky na obor dramaturgie pod vedením dramaturga libereckého Divadla F. X. Šaldy Zdeňka Digrina nakonec zvládl.

Miloslav Klíma|foto:Tomáš Vodňanský,Český rozhlas

Ve Vizitce, kam jej pozval Ondřej Cihlář, popsal, jak se v šedesátých letech spolu s režisérem Janem Grossmanem díky řediteli Mikuláši Krotkému „uklidili“ do chebského Západočeského divadla, kde originálně – podle statistického propočtu pro zhruba devět set chebských občanů – připravovali hry Williama Shakespeara nebo Tennessee Williamse. Divadelní dramaturgii se Miloslav Klíma věnuje dodnes, stále ji vyučuje na DAMU.

V rozhovoru mluvil také o tom, jak se role dramaturga během doby změnila. „Jeden čas byl dramaturg hlavně osobou, která neustále shání nové texty. Třeba v Národním divadle se dříve reprízovalo maximálně tak třináctkrát. Dnes se dramaturg výrazně víc podílí na autorské složce představení, protože všechno se upravuje, škrtá, montuje, variuje. Dramaturg, je-li trochu zodpovědný, kultivuje improvizaci a stará se o to, aby srozumitelně komunikovala. Být dramaturgem znamená mít povolání, kde je člověk placený za pochybování. Dramaturg by měl umět vyargumentovat, proč si myslí, že je něco blbost,“ vypočítává. 

Miloslav Klíma|foto:archiv Miloslava Klímy

Sám je v divadelní tvorbě zastáncem absolutní různorodosti, která na specifických scénách v úhrnu nabídne divadelní zážitek širokému spektru diváků. Nad všechny soudobé teorie o době postdramatické pak staví divadlo komunikativní a promyšlené. Je přitom jedno, jestli komunikuje slovem, obrazem nebo skrz multimédia. „Když nemáte nápad a talent, nevymyslíte nic. Teoretické divadlo ještě nevzniklo.“ S Ondřejem Cihlářem hovořil také o rozdílu v pojetí činoherního a alternativního divadla, přičemž rozdíly ukázal na postavách svých blízkých spolupracovníků – režisérů Jana Grossmana a Josefa Krofty.