Denně (Poníci slabosti) – recenze
Kdo má rád na divadle groteskní ztřeštěnosti, které příliš nedávají smysl, nicméně se u nich člověk docela dobře pobaví, tomu je určena nová inscenace pražského Divadla Na zábradlí s názvem Denně (Poníci slabosti). Vytvořil ji dlouhodobě spolupracující tandem autora Egona Tobiáše a režiséra Jan Nebeského.
S bezstarostnou postmoderní hravostí s dadaistickými či surrealistickými prvky tvůrci před divákem odvíjejí černě humorný a dost nepřehledný příběh s detektivní zápletkou. Místem dění této groteskní revue je oddělení vražd na Anenském náměstí, v němž pracuje pět typově velmi rozmanitých bytostí a vlastně klaunů. Šéfuje jim vrchní komisař Miloš Brázda v podání Petra Čtvrtníčka, který rád pronáší všemožně zpřevracená a popletená pořekadla a rčení typu: „Tady neplatí jeden za jednoho, všichni táhnou provaz!“
Stařešinou týmu je mimořádně obtloustlý komisař Eduard Svrchník Miloslava Mejzlíka odcházející právě do penze, jehož pracovním krédem je prohlášení: „Vraždy tě musí bavit!“. Dalšími členy a členkami týmu jsou specialistka na organizovaný zločin a drsňačka Vlaďka Vedralová Natálie Drabiščákové, odbornice s vášní pro sériové vraždy Hilda Jirovská Magdalény Sidonové a nový člen kriminální squadry Jürgen Pavič, trpící fóbií z klaunů. Tým špičkových kriminalistů pak ještě vhodně doplňuje asistentka a tisková mluvčí Renata Hladká Lucie Trmíkové, trpící nepotlačitelnou potřebou pronášet oplzlosti a vulgarity a odbývající telefonáty zvenčí větou: „Na srandičky máte zásahovku, tady se pracuje.“
S podobnou sestavou je jasné, že nejde o žádné všední dny běžných kriminalistů, i když název inscenace naznačuje opak. Případ, který je dáno oddělení vyřešit je pochopitelně stejně bizarní jako tým expertů. Vyšetřuje se vražda, o níž se neví, jestli se vůbec stala, mrtvola samozřejmě také chybí a neví se ani, kde by se onen údajný zločin měl vlastně odehrát.
Inscenace je protkána řadou morbidních parodií na hity české i zahraniční pop-music, příběh se stále více posouvá do nepřehledného spletence vztahů na pracovišti, navazování nových lásek, citových komplikací, žárlivých výstupů či zjišťování nových skutečností, které k vyšetření případu nemohou nijak přispět. Postavy se také postupně převlékají do stále výstřednějších kostýmů, jež scénu posléze promění v rejdiště figur jakoby sem náhodně zabloudivších ze skladišť divadelních postav či kostýmů nebo z oblastí divokých kabaretních čísel a travesty show.
A tak zatímco příběh začíná sice přece jen podivnými, ale do vcelku běžných civilních šatů oděnými kriminalisty, v závěru už jsou na scéně k vidění kostlivec, operetní subreta, hypnotizér, školačka z říše nemrtvých a variace na Elvise Presleyho, jehož slavný účes připomíná v tomto případě spíš obrovský nádor na hlavě.
Zločin se samozřejmě nevyšetří, protože se nejspíš žádný nestal. Detektivové sice nakonec paranoidně podezřívají jeden druhého a míří na sebe zbraněmi, z divoké přestřelky však přece jen sejde a společně si zazpívají veselou závěrečnou píseň.
Všechno to spěje odnikud nikam, hercům občas chybí preciznost a přebývá křečovitost, choreografiím nápady a secvičenost a tyto nedostatky mají snahu se tvářit jako záměr a součást poetiky. Je to sice veselé, pobaví to, ale to je asi tak vše. Pokud někdo v závěru očekává alespoň nějaké rozuzlení, nedočká se. Ale i to je vlastně taková legrace. Že se v tom nakonec nevyzná vůbec nikdo. Doufejme tedy, že alespoň tvůrci.
