Dědictví ztráty

Sain příchod rozvíří i Patelovy vzpomínky na studia v Anglii a ne příliš šťastné manželství. Sai se v přítomnosti dvou starých mužů nudí a s nevinnou naivitou mládí se zamiluje do svého nepálského učitele. Jejich nerovný vztah je tvrdě ukončen krvavým povstáním Nepálců. Boj Gurkhů za nezávislost a svobodu zasáhne především obyčejné lidi.

Druhou rovinu románu tvoří snaha kuchařova syna Bidžua prosadit se v zemi zaslíbené - v Americe. Bez pracovního povolení a zelené karty ale zůstává tím nejposlednějším kuchařem a zaměstnancem většinou v rychlých občerstveních a živoří kdesi v suterénech společně s jinými imigranty všemožných národností, bez schopnosti zahodit svoji hrdost a přizpůsobit se americkému stylu. O vše, co si tvrdě vydělal, nakonec přijde při návratu do rodné Indie.

Str. 145: "Jíst bifteky sem chodili i Indové. Indičtí bankéři. Když sklízel ze stolu, zpražil je významným pohledem. Všimli si toho. Věděli to. On to věděl. Věděl, že vědí, že to ví. Předstírali, že nevědí, že to ví. Vyhýbali se jeho pohledu. Tvářil se pohrdlivě. Ale oni si mohli dovolit nevšímat si ho.
'Dám si biftek,' poroučeli s nacvičenou nonšalancí.
Posvátná kráva, neposvátná kráva.
Máš práci, nemáš práci.
Není dobré vzdát se svého náboženství, zásad svých rodičů a jejich rodičů. Ať se děje, co se děje.
Je nutné dodržovat určité zásady. Mít svou důstojnost. Maso škvířící se na grilu s kapkami krve prosakujícími na povrch, to pak tvoje krev také začne bublat a vařit se.
Těm, kteří vidí rozdíl mezi posvátnou krávou a neposvátnou krávou, se bude dařit.
Těm, kteří to nevidí, se dařit nebude.
A tak se Bidžu učil, jak správně opékat bifteky."

Autorka získala v r. 2006 za tento svůj román prestižní anglickou Brokerovu cenu. Sama ale nerozlišuje, jakou autorkou vlastně je. Narodila se v Indii už uznávané spisovatelce Anitě Desai, žila v Británii i v USA, kde navštěvovala kurzy tvůrčího psaní. Romány odehrávající se v bývalých britských koloniích, tzv. postkoloniální literatura, si získávají stále větší oblibu i v Americe. Odlišné etnikum, orientální nádech, exotická divoká příroda a mystické náboženství lákají čtenáře, kteří žijí v představách zlaté britské koloniální éry. Přitahuje je střetávání kultur Východu a Západu, které však Kiran Desai líčí bez sentimentality, neboť není zatížena minulostí a tradicemi. Nechybí někdy až ironický nádech a nostalgická touha po skutečném nalezení té pravé a opravdové Indie. Přiznává, že kniha je z větší části autobiografická a zachycuje množství vzpomínek na dětství, které autorka trávila u tety v podhimálajském Kalimpongu. Zde si vyslechla mnoho příběhů a jejich postavy zasadila do románu, který ukazuje jejich marnou snahu o uvolnění pout minulosti, tradic i vnucované anglickosti a paralelní boj o vlastní kulturu a uznání ostatních národností.

Kiran Desai: Dědictví ztráty, Praha, Odeon 2008, edice Světová knihovna, 353 s., doslov Markéta Musilová.