Darda Ireny Douskové – recenze

Irena Dousková: Darda
Irena Dousková: Darda

Nová kniha Ireny Douskové, vydaná nakladatelstvím Druhé město, je volným pokračováním vyprávění životních osudů Heleny Součkové, kterou známe z autorčiných bestsellerů Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák. První otázka, která se nabízí v případě díla nazvaného Darda je, zda máme titul skloňovat „v dardovi", podle příjmení Helenčina manžela, anebo „v dardě" podle nejedné rány, která hrdinku potká? Obojí tu má své místo. Ve své recenzi se ho pokusila odhalit Milena M. Marešová.

Helenka vyrostla. Dopěla k pětačtyřicátému roku věku, stala se z ní vcelku úspěšná herečka a dobrá matka dvou dětí. Pak je tu ovšem „darda“. A to hned několikanásobně razantní. Za prvé tak zní příjmení jejího manžela Jindřicha Dardy, úspěšného manažera ve firmě na kdovíco, který si svoje agrese vybíjí, kde jinde, na své rodině. A nakonec ji příkladně opustí kvůli mladší atraktivnější ženě. Z téhle rány se Helena ještě nějak vzpamatovává, když přijde „darda“, tedy „silný úder“ či „rána“, v podobě zhoubného nádoru. Operace, chemoterapie – obvyklý postup. Na konci opatrná naděje a v celku vyvážená směs vypovídající o pocitech, pozicích a možnostech ženy středních let na počátku jednadvacátého století.

Kniha Ireny Douskové je nepochybně čtivá, bystrá i vtipná, ale také poněkud zahleděná do sebe. Na nic jiného už jako by hlavní postavě nezbyl čas. Někdejší naivní komentáře malé Helenky v Hrdém Budžesovi, a pozdější ironické připomínky dospívající gymnazistky v Oněgin byl Rusák, jsou v této knize opomenuty. Když už je pozornost upřena tímto směrem, tak mimo tuzemský rybníček, k situaci v Izraeli, k japonskému zemětřesení či k pozici prezidenta Obamy.

Ano, dospělá Helena prožívá obecnou deziluzi, místní politika ji přestala zajímat a politiky nahlíží jako obtížný úkaz v televizi, vzdálený, nepotřebný. Do osobního života tato oblast nezasahuje, v tom je Darda knihou rozdílnou oproti dvěma předešlým volně navazujícím částem. Je obrazem života v osobní svobodě, který pochopitelně může být omezován o to zásadněji.

Ve způsobu zpracování neusiluje Darda o nějakou hloubavost. Předkládá závažná témata, to ano, ale činí tak oním vylehčeným způsobem, který se sice ledasčeho dotýká, ale nikde se podstatněji neuchytí. Autorka jistě vyslovuje pocity mnohých žen, které v tomto věku vnímají změny především prizmatem sebe a nejbližšího okolí. Ale radu ani východisko nenabízí, spíš jakousi setrvalou depresi. Možná je to tím, že Douskové ironie a nadhled, známé z předchozích knih, se tentokrát zvrhly v přílišné slovní siláctví a jízlivost.

Řečeno dnes módním obratem – Darda Ireny Douskové ani nepotěší ani neurazí. Je to mainstream, ano, možná jeho lepší konec, nebo okraj, ukázka toho, že vieweghovsky lze psát i inteligentně, ale pořád ono řečiště hlavního proudu. Jako ozvláštnění je tu zdůrazňováno Helenino židovství, ale až příliš okatě, a tedy zase jenom jako pomůcka k dokreslení obrázku.

Manžel je domácí tyran, synek se dokonce v horečce děsí jeho výhrůžek, které nakonec nejsou jen verbální. Při prudkém a vzteklém brzdění v autě si syn před časem zlomil nos. Ovšem i toto funguje účelově – autorce se to později hodí, když Helena potřebuje manželův ústupek týkající se jistého prohřešku nezletilé dcery a jejího přítele.

Pokud na obálce knihy čteme, že Darda je závěrečným dílem po Hrdém Budžesovi a Oněgin byl Rusák, vybízí to k srovnání. Anebo aspoň k otázkám: Skutečně je nejšťastnější věk dětství, ať prožité v jakémkoliv systému? Opravdu nejhodnotnější a nejlákavější věci potkáme kolem dvacítky? A skutečně je zvyšující se střední věk taková „darda“?