Dali jsme si špagety, sedli ke gramofonu a naše soukromá diskotéka nebrala konce. Martin Kyšperský vzpomíná na Jiřího Černého

Poslechový večer věnovaný kapele The Velvet Underground začal větou, která mi utkvěla: „Tolik, kolik je vás tady dnes, na tuhle kapelu v době, kdy natočila všechny ty krásné desky, nikdy nepřišlo.“ V plném sále se rozlil pocit spiklenectví. Já ale věděl, že všichni ti lidé tu nejsou jen proto, že chtějí snít o sametovém podzemí šedesátých let. Do klubu Leitnerova se na Jiřího Černého chodilo, ať už se rozhodl uvést cokoli.

Charisma, pracovitost, intuice

Jak se z člověka stane v jeho oboru hvězda? Na to není recept. V případě Jirky to ale byla kombinace dvou faktorů. Za prvé charisma muže, který byl jednoduše fér. V tom, jak s lidmi mluvil, jak uvažoval o hudbě. Za druhé nesmírná pracovitost trvající tolik let, že to bralo dech. Někdo by mohl říct, že měl taky štěstí a byl ve správnou chvíli na správném místě. Ale na tohle já moc nehraju.

Čtěte také

Kritik bez konzervatoře. Osudy hudebního publicisty Jiřího Černého

Ano, tisíce lidí ho znaly už v šedesátých letech, kdy se svojí ženou připravoval rozhlasový pořad Na houpačce – nejspíš první hitparádu objevující hudebníky od Karla Kryla až po Petra Nováka, který své písničky natočil na bídném domácím gramofonu a přesto jimi omámil celý národ. Pozvat ho do vysílání ale chtělo intuici. Ten pořad si Jiří zkrátka vůbec nemusel vydupat ze země, stejně tak jako nemusel napsat knihu o The Beatles v době, kdy nikdo nevěděl, jak ovlivní popkulturu. Chodil taky do divadel malých scén, byl v kontaktu s vážnou hudbou. Nechal si od přátel vozit desky ze Západu a zažíval u nich tak silné chvíle, až bylo nutné se o to podělit. Myslím si, že právě touha věci sdílet stála za půl století objíždění republiky s taškou desek. Radost, že dokud lidé věnují pozornost a čas hudbě, nemůže být tak zle, a to ani v časech, kdy byl pro svou nekompromisní povahu vyhozen z práce nebo když nesměl publikovat.

Knížka k podpisu a koláč k zakousnutí

Jeho vysoká postava nešla přehlédnout ani na debatách a koncertech pořádaných v listopadu 1989. Právě tak nešlo než být spokojený s komentáři v seriálu Bigbít, který jsme s kluky ze školy milovali. Jiří tam mluvil o věcech, kterým rozuměl – jasně, stručně a zábavně.

Hudební publicista Jiří Černý|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Nejvíc si ale pamatuju, jak v brněnském programu klubů zkoumám, jestli Jiří Černý přijede i k nám. V dobách před internetem bylo snadné myslet si o kapelách a zpěvácích úplné nesmysly. Ještě snadnější ale bylo dozvědět se pravdu: Jirka k informacím přidával zajímavé kontexty a svou zkušenost. Hodně lidí si na jeho pořady chodilo odpočinout a zasmát se. Pamatuju si zcela přesně na chvíle, kdy z reproduktorů dozněla píseň a já – obklopený spoustou dalších lidí, kteří ani nedutali – měl chuť zvednout ruce a zatleskat. Tak moc jsem byl v tom. Ale tleskalo se až na konci pořadu, kdy se Jirka klaněl a já zíral na jednu skvělou věc. Vedle pódia stáli v řadě jeho přátelé a kromě knížek k podpisu mu nosili láhve vína, pálenku, koláče, domácí klobásy. Jiřího bylo dost těžké nemilovat.

Soukromá diskotéka u špaget

Samozřejmě jsem si nesmírně přál, aby se mu líbila i hudba, kterou sám dělám. Když mi začali kamarádi psát, že nás ve svých pořadech pouští a pěkně o nás mluví, bylo mi, jako bych šel metr nad zemí. Z opatrných pozdravů se stalo přátelství a jednou jsem pozval Jirku k sobě domů. Uvařil jsem mu špagety. Můj kuchařský repertoár je bída, ale dělal jsem, co se dalo. Situace byla legrační, protože oba nás trápil neduh: on měl nedlouho před operací a já se belhal o holích se zraněnou nohou. Dva lazaři se zhroutili u gramofonu a jejich soukromá diskotéka nebrala konce. Mluvili jsme ale i o rodinách, o pilotech ve druhé světové válce, o hippies, o tom, jak ho bavilo psát o sportu a dost i o holkách.

Čtěte také

Jiří Černý: Hudbě Plastiků jsem dlouho nemohl přijít na chuť, obdivoval jsem však jejich vnitřní solidaritu

Po mnoha zdravotních kolapsech se Jiří vždycky vrátil k ježdění po klubech, což jsem bral trochu jako samozřejmost. Tohohle bouráka přece jen tak něco nesloží! Po jednom z pořadů v jeho oblíbeném klubu Leitnerova jsem mu chtěl pomoct s taškou desek, ale řekl mi, že kdybych mu ji nesl, připadal by si jako dědek. Chtěl jen, ať ho doprovodím. Šel klopýtavě a ztěžka a já čekal, že pro něj někdo přijede. Nezdálo se mi prostě reálné, že by řídil sám. Došli jsme k autu, on uložil tašky do kufru a zeptal se mě, o kom bych si přál, aby mluvil příště. Řekl jsem jméno jednoho kultovního, ale ne zrovna masově známého zpěváka. Jirka zasněně přikývl a odpověděl: „O něm bych mluvil moc rád, ale byli bychom tam nejspíš jen my dva. No, ale i tak to udělám. Člověk nesmí být posera.“ Potom mi podal svoji velkou dlaň, nasedl a odjel.

Kdybych místo desítek jeho pořadů zažil jen jeden, nikdy bych na něj nezapomněl. Kdybych nečetl jeho články v časopisech a průvodní slova na obalech gramodesek, jsem si jistý, že by moje vlastní přemýšlení a psaní o hudbě postrádalo maják. Člověk s hlavou a taškou plnou hudby. Laskavej a poctivej chlap. Jirka.