Crash u potoka – recenze

02141520.jpeg
02141520.jpeg

Premiéru hry Dodo Gombára Crash u potoka, inspirované románem Karolíny Světlé Kříž u potoka, uvedlo v režii autora pražské Švandovo divadlo.

V nové premiéře Švandova divadla jako by se slévaly pramínky předchozích inscenací – je tu konfrontace venkovského a městského způsobu života podobně jako v Hrubínově Křišťálové noci, i tajemství postav uvízlých v čase jako v Merlinovi. To vše je ovšem umocněno, zhuštěno do příběhu jedné noci, má zcela současný punc, ale zároveň obecně platnou nadčasovost. Jednotlivé postavy v průběhu večera poodkrývají svá tajemství s mrazivostí autenticity, ale zároveň s přesně cílenou divadelní nadsázkou a smyslem pro detail herecké práce.

Je to příběh jedné noci, v níž se symbolicky zastavil čas. Je to noc svatební, která se stává životní křižovatkou nejen mladé ústřední dvojice, ale i všech, kteří je obklopují. Pro každého z nich je to noc pravdy, chvíle bilancování života, v němž se sny a naděje změnily v hořkost a rezignaci.

Dodo Gombár se inspiroval románem Karolíny Světlé Kříž u potoka, příběhem z 19. století, v němž se nevěsta sňatkem pokouší zlomit svou láskou kletbu nešťastného rodu. Je to ovšem inspirace vzdálená, takže znalost původního příběhu není nutná.

Každá z postav má své tajemství, své kladné i temné stránky. Noc, kdy se mění čas (a postavy tedy dostávají jednu hodinu k dobru) umožní nahlédnout do srdcí jednotlivců i jejich utajovaných traumat. Vše se odehrává v penzionu, kam přichází na svatební hostinu nesourodá společnost. Společně s nevěstou Evou (Martina Krátká), která jako by se svou vážností, až extatickou náboženskou vírou i křehkostí víly do dnešní doby nehodila, přicházejí její adoptivní rodiče, lékaři – Miroslav Hruška a Apolena Veldová, pečlivě skrývající své city za distinguovanou masku racionality.

Na straně ženicha, herce Štěpána (Patrik Děrgel) je příbuzenstvo mnohem pestřejší, temperamentnější. Je tu Štěpánova sexy maminka Joza (Petra Hřebíčková), její jednoduchý křupanský manžel (David Punčochář), stále zakaboněný, temný bratr Ambrož (Marek Pospíšil) i strýček, ministerský řidič a přirozený bavič (Tomáš Pavelka).

Tuto společnost hostí majitel penzionu Ovčák (Stanislav Šárský) se svou po právu zahořklou dcerou (Kristýna Frejová). Společnost v průběhu večera doplní ještě Mařička (Zuzana Onufráková), někdejší Štěpánova milenka, pravý opak Evy, oddávající kněz (František Sagrado) a akordeonistka (Jana Bezpalcová).

Zprvu opatrný, křečovitě srdečný kontakt obou stran, které svými průpovídkami a vášnivým natáčením na mobil nadlehčuje světácký strýček, se v průběhu večera – pod vlivem alkoholu, včetně kouzelného nápoje z lahve, která byla po 25 letech vykopána ze země – postupně odlupují nánosy zdvořilosti a tak postupně pronikáme pod povrch, rozkrýváme propletence vztahů, ztracených snů a vzájemných hořkostí. Svatební veselí se nekoná, je to spíše přehlídka cynismu, zklamání, podivnosti lásek a vášní, které pohltil běh života.

Režisér Dodo Gombár vede herce k pochopení podstaty postav, které nespočívá v reprodukci slov, ale spíše v tom, co není vyřčeno, ale zůstává pod povrchem. Významy odečítáme z pohledů, pohybu postav po scéně, jejich vzájemné, jako by mimovolné interakce. Tímto minimalistickým způsobem interpretace vzniká fascinující – až čechovovská – atmosféra, v níž máme pocit přímých účastníků. Jako bychom byli tichými voyeury, kterým je umožněno nahlédnout pod povrch vztahů, hledat mezi účastníky hostiny spřízněné duše, společně s nimi prožívat pochybnosti nad smyslem jejich životů, marné pokusy o vzájemné porozumění.

Závěrečná scéna, kdy Eva tančí pro svého muže, symbolizuje magický dotyk štěstí, který přichází mimo prostor a čas. Pro vnímavé diváky je zároveň katarzí, nadějí, že i nás může takový okamžik potkat, dokážeme-li ho přijmout.