Co se můžeme naučit od Lacana

A tak se dnes znovu čte Machiavelli, který toho tolik věděl o perverzích i dobrých vlastnostech Vladaře, Vůdce, který dnes zase tolik chybí, až se jich ve světě najednou zjevuje více, než by bylo zdrávo. A když už vůdce nechybí, naplňuje všechny manipulativní, i když z dnešního pohledu spíše praktické vize a rady slavného italského polyhistora vrcholné renesance.

Vracejí se i jiní. Připomíná se Marx a jeho nástupci. Marx, vynikající analytik globálního kapitalismu, který však ještě nepočítal s jeho ryze "finanční odchylkou", takže u něho nenajdeme ani písmeno k otázce, jak vybřednout z kasinového stadia kapitalismu, v němž se všechno stalo virtuální směnnou hodnotou a realita je už jen jejím derivátem. Připomíná se také italský marxista Gramsci, který předpovídal přechodové fáze mezi dějinnými epochami, v níž zřejmě žijeme i teď, marně hledajíce nové paradigma. Cituje se Nietzsche, který hovořil o propadání se západní civilizace do propasti nihilismu, která je tak nepředstavitelně hluboká, že do ní budeme padat celá desetiletí, až možná někde u jejího potenciálního dna nalezneme záblesk nových bytostí, kterým německý filozof metaforicky říkal "nadlidé".

Mezi autoritami, u nichž bychom mohli najít inspiraci při řešení krize, se objevuje i francouzský myslitel Jacques Lacan. Mistr kryptologických odkazů, důkaz toho, že z obskurantismu lze vytvořit celou samostatnou vědu, někdy až sektářského charakteru. A přece právě tajemný Lacan, který už třicet šest let nežije − zachránce psychoanalýzy jako věčné inspirace pro všechny společenské vědy −, jako by mimořádně přesně odhaloval, kde dnes žijeme. Přeplněni vědou, technikou, přesností, měřením, propočty a čísly potácíme se v temnotách vlastního vnitřku; nerozumíme silám, které námi hýbou, a podléháme tak citovým, iracionálním proudům osobního i kolektivního nevědomí. Tedy i tomu, co Lacan tematizoval, co zkoumal, co promýšlel: svět rozpolceného subjektu, v němž se do jakéhokoliv řádu vždy vlamuje nový a nový neřád.

"Vidím v Lacanovi podvratnou zbraň proti současnému kapitalistickému systému: odlidštěnému kapitalismu financí, bez národa, bez lidu, bez subjektu," říká v jedné diskusi věnované Lacanovi analytička Élisabeth Roudinescová, která celý problém současné krize (politické, ekonomické, lidské, etické) spatřuje právě v podivném soužití scientismu a obskurantismu, které jsou dvěma tvářemi Laconova myšlení. Filozof Alain Badiou jde v této debatě ještě dál, když se snaží pojmenovat to, čím nás v dnešní době může Lacanovo podivné myšlení inspirovat. "Když se budeme snažit z Lacanova myšlení něco vytáhnout pro dnešek, musíme říci: krize dnešního světa je krizí symbolickou; je to krize symbolična, une crise (du) symbolique."

Symbolično je jakýmsi prostředníkem mezi imaginárním světem obrazů a světem reálným, k němuž se bez zprostředkování možná můžeme výjimečně dostat. Reálno se nás může dotknout, ale sdílet tuto zkušenost "vytržení z řádu" můžeme opět jen v symbolickém systému, v řeči. Současná krize je tedy krizí zprostředkování: nedokážeme dostatečně přeložit to, co žijeme, a to buď proto, že chybí srozumitelná symbolická mřížka, nebo proto, že nám to Reálno nechce dovolit, protože si žádá jiné nakládání.

To jsme se ale dostali na samu hranici srozumitelnosti, kde se Lacanovo myšlení stýká s temnou mystikou, s něčím, co nelze artikulovat, rozdělit na části a smysluplně spojovat. Jenže: co když právě to je problém dneška? Že se stále více věcí v lidském světě vymyká zprostředkování a symbolizaci, které nám umožňují nejen o věcech mluvit a uchopovat je, ale také je předvídat, měnit a usměrňovat. Hledat nové způsoby, jak artikulovat a symbolizovat svět, to je dnes asi ta nejdůležitější, lacanovská cesta k hledání nového paradigmatu. Kráčí po ní člověk, který se stává cizincem ve vlastním světě, aby se zas a znovu mohl vracet domů, nacházet nový řád. Krize má řešení − v symbolickém vrstevnatém kruhu.

 Psáno pro Hospodářské noviny