Co jsem prožila, to jsem zaznamenala. Fotka pro mě byla navigací ve vlastním životě, říká Libuše Jarcovjáková
Od konce 70. let zachycovala Libuše Jarcovjáková život nočních ulic a klubů a také vietnamské, romské či kubánské komunity. Loni vystavovala na největším fotografickém festivalu v Arles. Za výstavu a knihu s názvem Evokativ získala ocenění Osobnost české fotografie. Libuši Jarcovjákovou do Vizitky pozvala Markéta Kaňková.
O jejích fotografiích plných emocí, vášně, surovosti i poetiky života na okraji se mluví teprve několik posledních let. Libuše Jarcovjáková (68) však fotí celý život, fotografii vystudovala na FAMU a také ji vyučuje. Asociace profesionálních fotografů České republiky jí letos v červnu (historicky už podruhé) udělila titul Osobnost české fotografie. Ocenila tak její povedenou výstavu Evokativ na festivalu ve francouzském Arles, která se konala na prestižní „scéně“ v místním prostorném kostele sv. Anny. „Pan ředitel festivalu na někoho jako já snad vysloveně čekal, protože v minulosti mu bylo vytýkáno, že vystavuje málo žen, málo starších lidí a málo lidí z východní Evropy. Navíc téma loňského ročníku bylo Moje tělo jako zbraň. Když si prohlédl moje ukázky, všechno v nich našel,” usmívá se.
Vystavené fotky byly časově ohraničené rokem 1989 a, jak Libuše Jarcovjáková vzpomíná, divácký ohlas měly veliký. Návštěvníci prý autorku výstavy zastavovali na ulici jako filmovou hvězdu a sdělovali jí své emotivní postřehy. „Měla jsem v životě štěstí, že jsem pracovala sama a to, co dělám, jsem nikdy nemusela korigovat veřejnou poptávkou. Co jsem prožívala, to jsem taky zaznamenávala. Fotka pro mě byla navigačním prostředkem, pomocí fotografií jsem se orientovala v tom, co a jak žiju,” říká.
Je čas žít opravdový život
Skrz fotografie tak Libuši Jarcovjákovou poznáváme jako dělnici ve smíchovské fabrice, jako učitelku češtiny ve vietnamské komunitě, jako ženu, která se během studií FAMU vrací z víru velkoměsta ve tři hodiny ráno, jako osobu, která hledá výzvy, štěstí i přátele v západním Německu, i jako častou návštěvnici T-Klubu, což byl podnik, kde se scházeli hlavně gayové a lesby. „V T-Klubu jsem důsledně fotila s bleskem, zatímco v komunitě Vietnamců nebo Romů jsem pracovala s přirozeným světlem. Tuto metodu jsem zvolila z taktických důvodů, v klubu se totiž často objevoval někdo, kdo měl skrytou identitu, tam zkrátka nebylo možné fotit lidi pokoutně. Blesk byl způsob komunikace – bylo vidět, že fotím.“
Ve Vizitce si Libuše Jarcovjáková nechala pustit také skladbu od Marianne Faithfull When I Find My Life. Text o tom, že je na čase osvobodit „ptáčka v sobě“, si s sebou nosí přes patnáct let. „Kolem roku 2005 jsem začala cítit, že mi docházejí síly k učení a že je čas začít systematicky pracovat s archivem, ukazovat veřejnosti vyfocené věci. Právě tehdy jsem tuto píseň začala poslouchat a větu o nalezení vlastního života jsem si pouštěla pořád dokola,” vzpomíná. Dnes už chodí po světě s pocitem naplnění, byť pochyby o sobě samé ještě zcela neodehnala. „V takových momentech pak přemýšlím nad tím, že nic z toho, co jsem udělala, nemá smysl. Přešlapováním na místě jsem strávila hodně času, je ale pravda, že úspěch mě hodně uklidnil.”
Do Českého rozhlasu přišla s malým digitálním foťákem zavěšeným na krku. Prozatím poslední snímek, který jím pořídila, pochází z jejího bytu. Dění za oknem, podpořené dobrým světlem, prý fotí často a ráda.
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Libuše Jarcovjáková detailně mluví o svém pobytu v Německu, kam odešla v roce 1986, o studiích na FAMU anebo o tom, jak vznikala výstava pro festival v Arles, co jí celá akce přinesla a jaké jsou její další plány.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
