Číst Šindelku – ušpinit se psaním

17. leden 2017

Věčné dilema, zda je literatura více čisté psaní – tedy styl (chápán jako existenciální založení či naladění) a jazykový způsob uchopování problémů – anebo především příběh a jeho strhující peripetie, byl dávno vyřešen tradiční šalamounskou větou, že obojí je stejně důležité.

A přece víme, že tak úplně pravda to není. Každý zná ten pocit, kdy už po pár minutách čtení jasně víme, že máme co dočinění se Spisovatelem a že jsme svědky něčeho, co dokáže právě jen Slovo, právě jen Psaní.

Naposledy se mi to přihodilo s knihou Marka Šindelky Únava materiálu. V ní se sice velmi zajímavě a dramaticky prolínají příběhy dvou bratrů, kteří utíkají před válkou v Sýrii, ale síla této knihy nevychází z příběhových peripetií ani z realistického popisování situací, nýbrž čistě z jazyka. Spočívá ve způsobu, jakým Šindelka buduje zvláštní svět migrantů, jemuž nerozumíme, protože mu a priori odmítáme rozumět.

Šindelkovo psaní je velmi fyzické. Neznamená to ale, jak se obvykle myslí, pouze to, že jeho slova mají váhu, že jsou pádná a zanechávají tak velmi hlubokou stopu, že za nimi zkrátka je ještě něco jiného. Šindelkova slova (nejde jen o psychické obrazy) jednoduše mají tělo. Jsou skrz naskrz tělesná. Jejich existence, včetně té čtenářské, je bez těla nemyslitelná. Proto čtení Šindelkovy knihy (a jeho knih vůbec) tolik bolí. Přesněji: proto se sekvence slov do nás tak silně zarývají, protože i vztah se čtenářem je výslovně tělesný. Probíhá tu hra tělo na tělo, žádná nadýchaná intelektuálština, žádné „jako“.

03761026.jpeg

Šindelkovo psaní nutí čtenáře k fyzickému, nikoli čistě psychickému, duchovnímu pohybu. Nelze ho číst jen tak po smyslu, abychom se dozvěděli, o co běží, přehráli si příběh, zhodnotili strukturu, popřemýšleli a pak šli dál, za jiným čtením. Spisovatel nám to nedovolí a každý, kdo by takové zběžné konzumní čtení chtěl na jeho knize vykonat nebo na něj jen pomyslet, tělesností svých slov předem vyhání z pole textu, z pole čtení, které je vždy už součástí prostoru psaní. Vyhání ho z dění smyslu!

Tělesnost je jedna z největších, ale také z nejkrásnějších pastí psaní. Marek Šindelka má obrovské nadání tyto pasti klást, lákat do nich. Činí tak nejen samotnými slovy, ale i dynamikou jejich proudu. I Únava materiálu čtenáře vtáhne a pak sevře a nepustí. Kdo nechce riskovat, neměl by se do takového čtení vůbec pouštět. Ale – co to zde znamená riskovat? Nic než vydat se tělesnosti slov. Vplout jako čtenář mezi ně, nechat se jimi nést, válcovat, ale také se vzepřít a protestovat. Ušpinit se jazykem, psaním, které na nás zanechávají nesmazatelné stopy.

Únava materiálu vnáší do českého prostředí důležitou připomínku, že každé čtení a psaní, stojí-li za to a nemá-li se ztratit kdesi ve virtuálním proudu nekonečného mluvení, nemá jako materiál záznamu papír či elektronické prázdno, nýbrž naše vlastní těla. Nepíše-li se do nich, nepíše se vůbec. A teprve až z této tělesné vrstvy Psaní mohou vycházet všelijaké příběhy, vyprávění, historky, anekdoty, jež v různorodém vypravěčském drajvu a tempu tak rádi hltáme.

Literatura se nerodí z vyprávění, nevzniká ze zápletky, z příběhu. Rodí se v těle Psaní. Díky autorům, jakým je Marek Šindelka, o tom nejenom víme, ale můžeme to také na vlastní kůži zakoušet.

autor: Petr Fischer

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

Karel Klostermann Ze světa lesních samot

Ze světa lesních samot

Koupit

Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa.