Chtěli jsme návštěvníka postavit i před chudobu dneška, říká kurátorka Chudé Prahy a Epos 257

Pohled na ustupující hranice Prahy a vytlačování dělnického obyvatelstva dál od centra připomíná dnes používaný termín gentrifikace. Nouzové kolonie vznikající za bytové krize po vzniku Československa evokují dnešní bezdomovecké osady.

Z výstavy Chudá Praha|foto:Muzeum hlavního města Prahy

Zákon o postrku zase vyvolává vzpomínky na nejrůznější pokusy o vyhlášky vyhánějící bezdomovce na periferie. Když pak návštěvník za vedlejšími dveřmi výstavy Chudá Praha objeví záznam o existenci bezdomoveckého tábora nazvaného Dýmová hora umělce Epose 257, vidí, jak se přežívá v extrémní chudobě nedaleko centra Prahy dnes.

„V poslední době odborná veřejnost chudobě věnuje větší pozornost. Rezonuje to mezi veřejností a taky máme rozsáhlé kvalitní sbírky k tomuto tématu. V momentě, kdy přišel Epos s tím, že by chtěl u nás v muzeu mít výstavu, jsem měla pocit, že se to dobře propojilo,“ vysvětluje kurátorka Chudé Prahy Jana Viktorínová.

Měděné smotky putují z ulice do galerie

„Díky graffiti se asi od třinácti pohybuju na ulici v prostředí, kde jsou i lidi bez domova, je to pro mě přirozený prostředí, kterýmu rozumím,“ vysvětluje Epos 257, graffiti umělec, který se částečně přesunul do galerijního prostředí. „Do užšího kontaktu s bezdomovci jsem vešel, když jsem od holky, která žila na ulici kousek od Dýmový hory, koupil měděný smotky. To byl ten moment, kdy jsem se rozhodnul, že by z toho měla vzniknout výstava s muzeálním charakterem, ty smotky tam dnes jsou vystavené.“ Dýmová hora téměř vtipně připomíná výsledky etnografického výzkumu, Epos 257 společně s kurátorem Tomášem Pospiszylem umístili mezi videa a audiozáznamy i prostorový model Dýmové hory nebo vitríny s předměty používané obyvateli. I fotky nebo útržky příběhů leccos z bezdomoveckého života osvětlují a prozrazují dlouhodobou obsesi autora výstavy životem na ulici.

Z výstavy Dýmová hora|foto:z archivu Epose 257

„Úvodní záběr je z údolí pod Dýmovou horou, název jí dal Marcel, bezdomovec, který tam žil 11let, nejdelší dobu. Pojmenoval to podle dětského seriálu, který běžel v 80. letech v Československé televizi, Děti z kouřové hory. Marcel je Slovák a na Slovensku se to jmenovalo Děti z dýmové hory. Na to místo se chodily běžně pálit kabely, což je takový drsný řemeslo, jak získávat barevný kovy, který produkuje spoustu kouře,“ popisuje Epos, který prošel závislostí na drogách a dvakrát se léčil.

Čtěte také

Rub města pomalu mizí, myslí si Epos 257. Nálezy z pražské městské divočiny donesl až do galerie

„Spousta lidí na ulici se potýkala s podobnými problémy, ale ještě k tomu neměli kde bydlet. Proto si mě to asi přitáhlo, některým z nich jsem se snažil pomoct. Z bezdomovectví se skoro nedá dostat bez cizí pomoci, ti lidi se pořád stěhují, nikde nezůstanou tak dlouho, aby se mohli zotavit. A strádají, že to nejde vydržet,“ dodává.

Chudoba z města nezmizela

Podle Epose 257 se s kurátorem Pospyszylem snažili téma předvést v kontextu sociálního vyloučení a způsobu, jakým se dnes ve městě zachází s prostorem. Tomu se věnuje i Chudá Praha. „Jedna výstava v jednom sále dává přehled o tom jak se město víc než 200 let vyrovnávalo s chudobou, ta druhá nás přivádí do současnosti a staví návštěvníka před jasný fakt: Tady jsme dnes, i takovou extrémní chudobu tu máme,“ říká Jana Viktorínová.

„Výstava podle mě nemůže být nestranná, už výběr tématu koresponduje s vnitřním ustrojením autora výstavy, stejně tak jeho autorský přístup. Já jsem se snažila klást důraz na sociální vztahy chudoby, na projevy a průvodní jevy a na spojení s městem. To ale neznamená, že bych chtěla někomu vnucovat svoji interpretaci,“ doplňuje kurátorka.

Dneska je hodně lidí na hranici chudoby a je pak otázka co je bezdomovectví. Ubytovna s osmi lidmi, které si nevyberete – to taky není úplně bydlení.
Epos 257

 „Myslím si, že dnes promarňujeme šanci nabídnout lidem sociální bydlení a neposilovat společenské rozevírání nůžek. Město nebo stát by se měly zasloužit o to, aby ty věci samy iniciovaly, místo toho mají slepou vidinu toho, že se s developerama dohodnou. V 90. letech bylo všechno, co bylo veřejný, špatně, ale dneska vidíme, že třeba ze sociálního bydlení čerpá společnost jako celek. Právě to by měl být úkol politiků, vysvětlit, že z toho budou v konečným důsledku čerpat všichni,“ apeluje závěrem umělec Epos 257.

Pusťte si celý díl ArtCafé, včetně skladeb z nového alba Holly Herndon, ze kterého připravil výběr Jonáš Kucharský a upoutávky na dokument Děti Erasmu.