Chováme se stejně jako lumíci?

Etologie zvířat vznikla ve dvacátém století jako evropská věda, zkoumající chování zvířat. Právě I. Eibl-Eibesfeldt přispěl k rozšíření záběru a zájmu této vědecké disciplíny v metodu pozorování chování člověka. Protože empirické zkoumání oceňuje a dohledává především prapočátky současných projevů, postupů a naučených forem, zájmem a předmětem pozorování je především lidské společenství ve svých přirozených podmínkách. Tak i Eibl-Eibesfeldt pozoroval populace Křováků v oblasti Kalahari nebo horské kmeny Nové Guineje, zvláště kmen Eipo. Což samozřejmě běžně řekne Středoevropanovi velmi málo, ale je mu naznačeno, že autor se pohyboval v exotických končinách. A protože jde o zkušeného vědce, jistě načerpal mnoho nejen pro vlastní vědeckou práci, pro odborné hypotézy, ale i dostatek toho, co je možné sdělit zajímajícímu se čtenáři.

Obal knihy Člověk - bytost v sázce|foto: Nakladatelství Academia

Výše odborného badatele se pozná nejen dle specializovaných prací, určených okruhu znalců a odborníků, ale také podle projevu, který umožní seznámit se s danou problematikou i více či méně s tématem obeznámeným laikům. Že I. Eibl-Eibesfeldt obstává i v této oblasti, dokazuje právě předložená publikace, která populární a popularizující formou nabízí vhled do oblasti v čase a prostoru vzdálených lidských projevů dávných a exotických populací, ale především autorovy vývody a zobecnění, které se dotýkají i průměrně vzdělaného čtenáře.

Podtitul knihy zní Přírodopis lidské pošetilosti a je srozumitelným průvodcem po lidském osudu. Kolem klíčových slov: vývoj, modely chování či schopnosti a kauzalita, se rozvíjí zdánlivě nemilosrdný a depresivní výklad o tom, že člověk přes všechny své dosavadní schopnosti, přese vše, čeho dosáhl v oblastech kulturních, technických a civilizačních, zůstává s emocemi, pudy a způsoby myšlení stále jen a jen člověkem. Jestliže možnosti vynálezů a jejich praktického uplatnění jsou zdánlivě neomezené, parametry lidské kapacity uvědoměle s dosaženým zacházet jsou stále jakoby opožděné a nedostatečné. Autor čerpá jak ze zásobárny poznatků z odlehlých destinací, tak z konkrétních lidských dějin nebo z aktuálního společenského stavu. Propojuje souvislosti a prosvětluje vztahy. Uvádí souvislosti "chemie" lidského těla i mozku do obecnějších spojitostí touhy po svobodě a dobru, ctnosti i schopnosti agrese a nadvlády, omezení a strachu.

Pokud má kniha I. Eibl-Eibesfeldta nějaký závěr, je třeba ho vnímat ne jako marnivý optimismus, ale realisticky odhadnutý návrh podmínek, díky nimž je možné lidské přežití.

Populace se mohou zhroutit, celé ekosystémy mohou být vyvedeny z rovnováhy - vše je v pohybu a pobízí evoluci kupředu. My máme příležitost vydat se novou cestou. Láska a rozum se mohou spojit a stanovením společného cíle přispět ke zmenšení, či dokonce odstranění bídy na tomto světě. Vědomé rozhodnutí k takovému aktu by bylo dalším milníkem v evoluci chování.

Irenäus Eibl-Eibesfeldt: Člověk - bytost v sázce. Přírodopis lidské pošetilosti. Academia, Praha 2005, překlad: Marco Stella, str. 235.