Chladná láska, moře a velryba
Romantickou hru Friedricha Schillera Úklady a láska nazkoušel v Národním divadle mistr shakespearovských inscenací Jan Nebeský. Netajil se tím, že titul nepatří k jeho oblíbeným, což se promítlo i do výsledného tvaru.
Diváka upoutá na první pohled výrazné scénografické řešení Jana Štěpánka poznamenané vodní symbolikou, jež však nemá oporu ani v textu a ani v jednání na jevišti. Děj se odvíjí někde na břehu moře nebo možná přímo na lodi. Před prospektem, na nějž se stále promítají záběry neklidné mořské hladiny, se zmítá hlouček dívek v diskotékovém tanci. Pouze z programu se dozvídáme, že jde o "dívky odvedených vojáků". Nad nimi visí na jeřábu velryba jakoby připravená k porcování. Jevišti vévodí kovová patrová konstrukce, na níž se odehrává většina děje. Schůdky, strmý žebřík, kovové zábradlí a stříbřitá barva evokují torzo jakési plážové nebo lázeňské stavby. Nahoře se odehrávají státnické schůzky, přízemí je příbytkem hudebníka Millera. V popředí scény se nachází bazén naplněný růžovými molitanovými kvádry, které mohou představovat naporcovanou velrybu nebo kusy slaniny odkazující možná na zmiňovanou postavu von Bocka, nebo také úplně něco jiného.
Scéna členící prostor na několik hracích ploch, umožňující hrát bez přestaveb přináší i velkou nevýhodu. Většina publika špatně vidí, co se děje za centrální konstrukcí nebo v jejím přízemí. "Čtení" jevištních metafor je tak ještě o něco komplikovanější. Ne, že by něco vyjasnil pohled na Lady Milfordovou, která v druhé polovině nahradí na jeřábu velrybu a poté někam zmizí, nebo pohled na tančící hlouček, jehož existenci část publika jen tuší.
Při výkladu inscenace se divák ocitá na velmi nejistém poli. Jevištní metafory otevírají široké možnosti (dez)interpretace. Režisérovi se nepodařilo srozumitelně vyjádřit své asociace a klíč ke hře. Divák proto netuší, zda je blízko režisérovu záměru, nebo se nechal unést vlnou vlastních fantazií. Všudypřítomná voda, velryba, bazén naplněný čímsi, gumové rybářské zástěry Luisy a její matky, aseptické kovové trubky, přístavní jeřáb, chlupaté kozačky Ferdinanda (model Yetti) a podobně supermoderní holínky Luisy... vše zůstává nevysvětleno.
Úprava nezasáhla původní text nijak drasticky a neodpustila divákům žádnou scénu. Zamlčuje však fakt, že vysoce postavený Ferdinand je žákem hudebníka Millera. Jen díky tomu se setkává s jeho dcerou Luisou, do které se zamiluje. Lásce ústřední dvojice tak chybí motivace. Bohužel se poněkud vytratil i jejich cit. Ferdinand a Luisa nemají příležitost projevit povahu svého vztahu. Místo herecké souhry a harmonie postav vystupuje spíš jejich kontrastnost. Jejich vášeň je chladná (ostatně jako celá inscenace), milostné jiskření si můžeme jen domýšlet. Saša Rašilov představuje Ferdinanda jako rozlítaného hejska, chvílemi až karikaturního, s nímž kontrastuje Luisa Kateřiny Winterové. Její patetická vážnost a teatrální gesta však balancují na hranici pravděpodobnosti. Fyzická křehkost jinak mravně silné Luisy se projevuje potřebou opory. A protože nic lepšího není po ruce, opírá se o strop. O poznání přirozeněji vyznívají postavy Luisiných rodičů v podání Jany Bouškové a Aloise Švehlíka. Čistou karikaturou je oproti tomu dvorní maršálek von Kalb Ondřeje Pavelky. Čestnou roli komorníka ztvárnil Radovan Lukavský, který hraje trochu sám sebe: perfektně se vyjadřujícího mluvčího trpících žoldáků, který je však trochu nedoslýchavý, tichý a prostorově dezorientovaný. Zda je tento humorný prvek záměrný či ne, zůstává nejasné.
Divák nemá příliš jistoty ani v tom, zda režisér myslel inscenaci vážně, nebo se pokusil o parodii. Schillerův kritický osten mířící na soudobou společnost již ztěží někoho osloví. Přesto lze jistě i dnes zhodnotit téma lásky, žárlivosti, upřímnosti a prodejnosti. Pokud inscenace Národního divadla nějaký takový výklad podává, pak nečitelně zašifrovaný. Tříhodinový kus plný otázek a pečlivě skrytých odpovědí tedy nutně vyžaduje velmi tolerantního diváka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka