Chceme propojovat osobní a veřejné výpovědi, říkají zakladatelky Institutu úzkosti

Založily ho umělkyně a laureátky Ceny Jindřicha Chalupeckého Eva Koťátková a Barbora Kleinhamplová spolu s kurátorkami Zuzanou Blochovou a Edith Jeřábkovou. „Přišlo nám důležité vnímat Institut jako platformu pro setkávání nejrůznějších umělců, vypravěček, aktivistů a dalších lidí, kteří přicházejí z různých prostředí. Společně chceme nacházet jazyk, kterým bychom uvažovali o úzkosti jako o prostředku ke společenské a osobní změně,“ přibližuje počátky činnosti Institutu Barbora Kleinhamplová. Finanční podporu projektu převzal a zázemí poskytl Goethe-Institut v Praze.

Mapa úzkosti

Setkání s Barborou Kleinhamplovou na terapii

• Upravit
• Smazat

Je přední představitelkou nejmladší generace českých umělců – upozornila na sebe již během studií AVU, které ukončila v loňském roce a už letos získala Cenu Jindřicha Chalupeckého. Její tvorbu lze možná velmi zjednodušeně charakterizovat jako performativní, ve skutečnosti je její pojmenování daleko obtížnější.

Úvodní akce nazvaná První veřejné slyšení se odehrála letos v březnu. Během jednoho večera popisovalo několik desítek lidí z různých sociálních skupin a životních osudů svůj zdroj úzkosti. „Chtěly jsme dát najevo, že naším záměrem není fungovat jako izolovaná buňka, která si generuje témata sama mezi sebou. Naopak chceme naslouchat a zpracovávat podněty, které přicházejí zvenčí,“ vysvětluje Eva Koťátková. „Pro nás bylo podstatné naznačit, že to, co se odehrává v jedinci uvnitř, ve většině případů formují vnější zkušenosti. Uchopily jsme to jako téma, které se týká mocenských a společenských vztahů. O takových situacích je nejen potřeba mluvit, ale také uvažovat, jak se dají proměňovat jednotlivé okolnosti, v nichž pociťujeme úzkost,“ doplňuje Kleinhamplová. Podobná slyšení by se mohla v budoucna přesunout i do zahraničí.

Pozitivní náboj úzkosti

Jak jsem se zabila. Výtvarnice Štěpánka Jislová o zákoutích mysli i nové výstavě Přechody

• Upravit
• Smazat

Mladá komiksová autorka otevírá výstavu v Mělníce a spolupracuje s komunitním centrem OKO, které chce prostřednictvím umění vtahovat návštěvníky do světa lidí s duševním onemocněním.

V sérii experimentálních akcí nazvaných Postele si organizátorky pozvaly do rezidenčního bytu v Goethe-Institutu různé osobnosti, které se ve svých profesích a činnostech setkávají s úzkostí. O samotě je pak nechaly promlouvat, dokud je nepřemohl spánek. „Akce měla také fungovat jako společník, pomáhající posluchačům překonat část noci, kterou jsou ochotni sdílet s řečníkem,“ popisují Kleinhamplová a Koťátková. Kromě toho zorganizovaly také diskusní panel o psychiatrickém étosu v Česku, jehož účastníci mimo jiné zabývali posouváním hranic pojmu duševní nemoc a normalita, stejně jako přehnaným farmaceutickým přístupem ke zdraví v západní společnosti.

„Doufáme, že na našich akcích nedochází ke kumulování a zvyšování úzkosti, ale naopak se daří skrze sdílení a kritický náhled nacházet náboj, jak převracet úzkost v něco pozitivního,“ uzavírají dvě zakladatelky Institutu úzkosti.

Celé ArtCafé s hudbou, kterou u příležitosti festivalů Respect a Rudolstadt vybíral Petr Dorůžka, si můžete poslechnout zde: