Česká společnost zcyničtěla. Chybí jí představitelé nadšení pro ideály
Další osobností, která vzpomíná na okolnosti spojené s 25. výročím listopadových událostí roku 1989, je režisér, zakladatel a šéf společnosti Febio a festivalu Febiofest, Fero Fenič.
Fero Fenič měl v listopadu 1989 na svém kontě řadu dokumentárních filmů a dva snímky hrané, Džusový román a Zvláštní bytosti. Ten dokončil těsně před sametovou revolucí a přivedl do něj jako zpěvačku Martu Kubišovou. V roce 1993 stál u zrodu filmového festivalu Febiofest, který momentálně chystá svůj 22. ročník.
Febio jako symbol dobyV roce 1991 založil společnost Febio, která dávala příležitosti jak začínajícím, tak i renomovaným filmovým tvůrcům. Z dílny Febia pocházejí stovky zajímavých dokumentů a také například cykly Jak se žije, OKO nebo Česká soda. Činnost Febia ukončil v roce 2010 především proto, že společnost neměla téměř žádné zakázky.
Na otázku jestli „osudy“ společnosti Febio nesou znaky českého polistopadového vývoje filmového prostředí, Fero Fenič říká: „Febio je možná jistým symbolickým příkladem toho, jak vypadala a jak se vyvíjela společnost za uplynulých 25 let. Febio bylo produktem své doby, určitého nadšení a ideálů, myšlenek, nadějí. A skončilo, tak jak vyprchaly ze života společnosti, ale i z médií a z politiky. Febio vzniklo s nástupem Václava Havla a s jeho odchodem coby nositele ideálů také skončilo. Je to viditelné na programech českých televizí – Febio už by se tam nehodilo.“
Co vše se změnilo?„Velmi se zracionalizovala a zcyničtěla česká společnost a ani ve své reprezentaci nenabízí osobnost, nositele myšlenek, které by mohly občany z konzumní letargie, do které postupně upadli, probrat.“ Samozřejmě, i podle názoru režiséra Feniče to není sto procentní stav. Ale také ne většinový jev, jako tomu bylo počátkem devadesátých let minulého století. „Dokonce cítím jisté uzavírání se, jako se to dělo v dobách normalizace. Pozoruji to sám na sobě, ale také na lidech kolem sebe, že najednou se více soustředí na své soukromí a do svých vlastních světů, protože ten vnější, veřejný, politický v mnoha ukazatelích už nejsou schopni unést.“
Mění se i pomoc a přístup státu k českému filmu?Samozřejmě, mnohé se zlepšilo, myslí si Fero Fenič, jak v oblasti financování filmu, tak podpory umělců, i když výraznější oporu cítí vůči mainstreamově zaměřenému umění. „Ale, vytvořil se systém podpory kinematografie, který je ovšem podle mého názoru nedostatečný a byrokratický.“ Důkazem toho je výsledek práce filmařů, „takže, když se podíváme, jaké filmy vznikají, kdo je tvoří, zjistíme, že někde je chyba, protože česká kinematografie svůj český ´rybníček´opouští jenom mimořádně.“
Fero Fenič při posledním výběrovém řízení kandidoval na post generálního ředitele České televize. Neúspěšně, přesto svoji zkušenost hodnotí jako přínosnou: „Definitivně jsem si potvrdil, že si v některých věcech jen hrajeme na demokracii a že jakékoliv podobné rozhodování je velmi úzce propojeno s politickými zájmy.“ Rozhodně se Fenič ale ujistil v názoru, že jak televize, tak i jiné kulturní organizace by měly opustit model prosazovaný politiky v devadesátých letech, „že by měli těmto organizacím ´vládnout´ekonomové a manažeři, kteří jsou všemocní, všemu rozumí, vším prošli a mlhou řídit jakoukoliv organizaci. Ty organizace by se měly vrátit k modelu, že v jejich čele by měl stát člověk, který je nositelem idejí a dovede je vést ke kvalitnímu obsahu, protože o to jde nejvíc. Ekonomicky ať dohlížejí náměstkové a podobně.“
Jsou události listopadu 1989 v českém filmu dostatečně reflektované?„Myslím, že ta doba je reflektovaná velmi slabě. Teď si ani nemohu vzpomenout na titul, který bych mohl někomu doporučit jako ilustrativní pro tu dobu a díky němuž by byla česká současnost a dění za posledních 25 let pochopitelné. V tom má česká kinematografie mnoho dluhů. Je to jistě důsledek také toho, že se v té oblasti pohybuje málo angažovaných tvůrců – ti se nacházejí spíš v oblasti dokumentární tvorby. A hlavně, mezi dnešní generací tvůrců nenacházím ty zarputilé osobnosti typu Věry Chytilové, Ivana Passera nebo Miloše Formana. Kdo by dokázal vypovídat o těch bolestivých věcech otevřeně, bez zábran a pronikavě – takové lidi v české kinematografii momentálně nevidím.“
