V roce 1999 se stalo vydání memoárů herečky Vlasty Chramostové událostí, a to nejen literární, ale i společenskou. Na druhou část svých pamětí nechala herečka Vlasta Chramostová čekat navnaděné publikum celých devatenáct let.
Vlasta Chramostová začínala svoji divadelní – i rozhlasovou – dráhu v Brně, v 50. a 60. letech letech minulého století byla i často obsazovanou herečkou filmovou. Jmenujme třeba filmy Bílá paní, Škola otců, Až přijde kocour nebo Spadla s měsíce. V Praze se stala členkou Divadla Československé armády, pozdějšího Divadla Na Vinohradech. Měla ovšem potíže s režimem, a po okupaci Československa v srpnu 1968 se musela stáhnout jak z divadelních prken, tak i ze světa filmu. Podepsala Chartu 77 a ve svém bytě hrála divadlo pro přátele. Po Listopadu 1989 se před kameru vrátila například ve snímcích Je třeba zabít Sekala, PF 77, Kuře melancholik nebo Odcházení. Mohla se vrátit i na prkna, která znamenají svět, a stala se členkou Národního divadla. Právě tady vloni v květnu křtila vydání dvou svazků svých pamětí nazvaných Byl to můj osud. První svazek memoárů vyšel tehdy v reedici, druhý, a velice očekávaný, nově.
Na druhou část svých pamětí nechala herečka Vlasta Chramostová čekat navnaděné (a po četbě první části až vášnivě zvědavé) publikum celých devatenáct let. Čekání se ale vyplatilo. Literárně vytříbené vzpomínky přesně zaznamenávají zásadní události, které provázely život paní Vlasty po Listopadu 1989.
Přitom nesmírně čtivým jazykem, a s občasnými „vpády“ hereččina manžela, kameramana Stanislava Miloty. Přesně takhle to funguje i ve skutečnosti. Když máte štěstí a můžete nějakou tu chvíli strávit ve společnosti obou, Vlasta Chramostová vypráví a Stanislav Milota vtipně vpadává, glosuje, doplňuje… Do textu se tyhle vpády podařilo zakomponovat nenásilně, ba strhujícím způsobem. Kniha s názvem Byl to můj osud – Napřeskáčku (II) se čte jedním dechem. Navíc je doplněna bohatým doprovodným materiálem. I to Vlasta Chramostová v rozhovoru pro vltavskou Mozaiku (který se stylově uskutečnil na balkóně Národního divadla) pochválila. „V tuhle chvíli držím knihu a dívám se do ní vůbec poprvé – a jsem nadšená! Fotky, další doprovod, hezká úprava, prostě nádhera. Obrovsky se z toho raduju,“ pochvaluje si, a lakonicky dodává: „Ráda si ji přečtu!“
Za motto knihy si zvolila citát Stefana Zweiga Opravdu žije jen ten, kdo prožívá osud jako tajemství. „Život vůbec je tajemství. Často se ani nestačím, divit,“ vysvětluje herečka svoji mottovolbu.
Tady, v Národním divadle, jsem hrála do svých čtyřiaosmdesáti let. Byla jsem nadšená, vychutnávala jsem každou minutu představení… Za normalizace jsem totiž dlouho nehrála. Tedy – hrála jsem, ale doma. Jako spisovatelé píší do šuplíku, tak já jsem hrála v obýváku sama pro sebe a pro kamarády. A teprve v protikladu s různými nepřízněmi si člověk vychutná onu radost, ony návraty. A můj život byl trojí: herecký, disidentský a život návratů.
V letošním osmičkovém roce a v době, kdy si připomínáme sté výročí vzniku Československa, vzpomíná Vlasta Chramostová obzvlášť intenzivně na své příbuzné. U každého zlomového okamžiku jejího života i dějin naší země hrál některý z nich vždycky významnou roli. Ať už to byly okamžiky tragické nebo radostnější.
Nakonec se ale stejně ukáže, že všechny ty životní výhry byly pády, a ty pády zase byly výhry a vítězství. Můj život se odehrával ve velice zvratových časech, vždycky jsem byla v centru, zajímalo mě, co se děje, a jak se do věci vložit. Často jsem se namíchla a často na to doplatila. Byla jsem takhle vychovaná, naše rodina byla masarykovská. Sté výročí republiky patří tedy v jistém smyslu i všem mým příbuzným, protože historie Československa je současně historií mojí rodiny.
Alena z Noci na Karlštejně, Doubravka z Léta s kovbojem, paní Lavičková, která chce chalupu Na samotě u lesa nebo Kateřina z Takové normální rodinky – to všechno je Daniela Kolářová.
Do hodnocení současné politicko-společenské situace u nás se ale příliš nežene. Obzvlášť v den, kdy se raduje z vydání druhého svazku svých pamětí. „Víte, nejednoho našeho současného politika znám ještě jako mladšího. Proto chci být dnes zdrženlivá, člověk totiž se stářím blbne. A zrovna dnes bych to u sebe nerada dala najevo. Proč? Protože mě všichni slaví, a já jsem přitom venkovská penzistka, která se nestačí divit a radovat. Můj muž bude večer chtít vědět, co jsem při těchhle oslavách říkala za blbosti, a já mu odpovím: to víš, že jsem říkala spoustu blbostí. A novináři to bohužel nahráli, takže o tom budou i dokumenty!,“ směje se Vlasta Chramostová. Mimochodem – nakladatelství Academia pojalo vydání druhé části jejích pamětí velkoryse. Spolu s ní vydává v jednotné a kvalitní grafické úpravě i část první zaznamenávající dobu do Sametové revoluce. Dohromady jde o jedinečný soubor, který vedle sebe strhujícím způsobem popisuje jak osudy velké herečky a disidentky, tak i osudy Československa. A to se cení samozřejmě zdaleka nejen ve výročním roce!
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
