Bruno Solařík vystavěl pomník Janu Švankmajerovi

18. květen 2018
Bruno Solařík

Viděl film, který vidět neměl, snědl meloun, vyrobil trenažér maminčina bříška – a napsal skvělou knihu o Janu Švankmajerovi.

Řeč je o Brunu Solaříkovi, kterého ke Švankmajerovi poutal nejdřív obdiv, později oba pány spojovala spolupráce. U filmu i ve skupině surrealistů. Velkolepě vypravená, na fotografie, reprodukce a faksimile bohatá kniha se jmenuje prostě Jan Švankmajer. A jde o velkolepý pomník českému surrealistovi, básníkovi, výtvarníkovi, dramatikovi, filmaři a spisovateli. Však na něm taky Solařík nechal hodně sil. Přiznal to v rozhovoru pro vltavskou Mozaiku.

Obálka knihy Jan Švankmajer

Do knihy sebral úryvky z esejů, vzpomínek, rozhovorů, libret a scénářů, celé jednoaktovky, Švankmajerovy obrazy, objekty a další výtvarná díla, i ukázky z umělcových sbírek. Tohle všechno pak doplnil citacemi z děl autorů, kteří Švankmajera ovlivnili a inspirovali, tedy například Poea, Sadeho nebo Carrola.

Švankmajer ilustroval legendární prózu. Alenka je kmotrou surrealismu, říká Michal Jareš

Lewis Carroll - Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem

Ilustrace surrealistického výtvarníka, animátora a filmaře Jana Švankmajera - to je bezpochyby jeden z důvodů, proč si pořídit nejnovější vydání legendární prózy anglického spisovatele, matematika a logika Lewise Carrolla.

Vznikla tak skutečně unikátní kniha (a to i rozměrově a vahou). „Během její přípravy jsem byl po celou dobu s Janem Švankmajerem v kontaktu, kdykoliv jsem se mohl ozvat s jakýmkoliv dotazem nebo poznámkou, a jeho reakce šla hned do knihy,“ pochvaluje si Solařík spolupráci se Švankmajerem. S hrdostí přitom dodává, že spousta děl (literárních, filmových, dramatických i výtvarných) je v knize publikována vůbec poprvé. „Skvělou práci odvedl taky grafik knihy František Eliáš,“ chválí dál Solařík.

František Eliáš se věci ujal nadšeně, mimo jiné proto, že – jak říkal – je sám infantilní podobně jako Švankmajer. Ovšem pozor, říkal jsem tehdy, i já jsem infantilní. Ovšem jako nejvíc infantilní musí z publikace vyjít Jan Švankmajer. On si na své infantilitě zakládá!

Zůstali jsme dlužni vysvětlení, jak to bylo s filmem, který Solařík neměl vidět, a se zmíněným melounem. Koncem 80. let minulého století viděl Bruno Solařík v brněnském filmovém klubu Švamkmajerův film Něco z Alenky, který na něj velmi zapůsobil. Když pak jeho autora viděl poprvé naživo, o své pocity se s ním podělil. „No jo, ale potíž je v tom, že vy jste ten film nemohl vidět,“ opáčil slavný umělec. Po drobných dohadech se ukázalo, že v Brně tenkrát promítali kopii, kterou Švankmajer neschválil, a o té projekci vlastně ani nevěděl.

Jan Švankmajer

A teď k melounu. V jedné scéně filmu Otesánek měl Jan Hartl coby otec objevit dítě v melounu. Ten meloun bylo zapotřebí nejdřív sníst, to Solařík zařídil, pak vyfénovat, to taky zařídil – a položit do něj malé děcko. Jenže děcko stále křičelo. Po nějaké době Švankmajer rozhodl, aby štáb uložil dítě do melounu a přiklopil, že přeci jen zkusí točit. „V tu ránu se děcko uklidnilo! Záběr jsme pak natočili na první dobrou,“ vzpomíná s úsměvem Bruno Solařík a pokračuje: „Děťátko si totiž po přiklopení na chvíli myslelo, že je u maminky v bříšku a bylo velmi spokojené,“ vzpomíná s úsměvem Solařík, autor reprezentativní knihy s názvem Jan Švankmajer.

Kniha je to dvojjazyčná (česko-anglická) a vychází péčí nakladatelství CPress. V zahraničí o ni jistě bude obrovský zájem – Jan Švankmajer je totiž v cizině možná populárnější a ceněnější než u nás.