Branické Ledárny. Architektonický skvost, který čeká na své znovuzrození

7. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zde sídlila správa ledáren

V zajímavé lokalitě u řeky, na nejstudenějším místě Prahy, stojí unikátní komplex budov Ledáren Braník. Jeho hlavním objektem je budova samotné lednice, architektonicky i technicky unikátní stavba, která na našem území nemá obdoby. V secesním objektu z roku 1911 se skladoval z Vltavy vytěžený led, který koňské povozy rozvážely do hospod, prodejen potravin a mlékáren, ale také nemocnic. Ledárny fungovaly do roku 1954, kdy přestaly sloužit svému účelu.

Jedinečný komplex, dnes v soukromých rukách, od té doby chátrá. „Je skoro zázrak, že stále stojí,“, říká k tomu architekt Tomáš Šenberger, který se o Ledárny zajímá od osmdesátých let minulého století. Jako učitel mladých adeptů architektury vedl množství projektů zaměřených na potencionální rekonstrukci a nové využití unikátního souboru staveb. Samozřejmě při zachování jejich historického charakteru.

První, kdo ještě před Listopadem na neutěšený stav Ledáren upozorňoval, byla architektka Yvonne Janková. Od konce 80. let publikovala fundované články a studie, díky kterým se Ledárny stále více dostávaly do obecného povědomí nejen architektů, historiků a stavitelů, ale i širší veřejnosti. Její apely ale nebyly vyslyšeny; Praha ani městská část Praha 4 neprojevily o areál zájem (nebo alespoň ne tak veliký, aby ho koupily). Ten je dnes sice památkově chráněn, ale veřejné instituce nemají žádnou možnost ovlivnit, co se tu bude dít dál.

Branické ledárny jsou pozdně secesní průmyslový areál v pražské čtvrti Braník, při pravém břehu řeky Vltavy

Možností by se přitom nabízelo více než dost: od sportu přes kulturu až po hospodářské využití. Ve studentských projektech byly Ledárny přetvořeny například v lezecké centrum, koncertní halu či středisko vodních sportů, to vše s citlivým začleněním stávajících budov a třeba i jejich technického příslušenství, tedy toho, co zbylo například z unikátních páternosterových dopravníků, po kterých putoval rozřezaný led do hlavní budovy areálu – lednice. „Zajímavé je, že ledaři, kteří tu v zimě pracovali, byli přes léto voraři,“ usmívá se publicista a znalec architektury Josef Vomáčka, který Ledárny zařazuje do dobových kontextů: „Opodál bylo několik kin a cesta od vyšehradské skály k Ledárnám, a ještě dál, byla vroubena oblíbenými, hojně navštěvovanými říčními plovárnami.“

Projekt na využití branických ledáren studentky Kláry Doležalové – Slovanská epopej

Historii, současnosti a nejisté budoucnosti Ledáren je věnován pětidílný cyklus, který se svými hosty připravil Tomáš Pilát. Vedle zmíněných Tomáše Šenbergera a Josefa Vomáčky v něm vystupuje i architektka Jarmila Plocková Muchová. Ta má hned několik důvodů, proč se o areál branických Ledáren zajímá. Jednak je obdivuje z pozice své profese architektky, jednak, jako vnučka Alfonse Muchy, by tu ráda viděla definitivní umístění dědečkova slavného souboru velkoformátových maleb Slovanská epopej. „Není vhodnějšího místa. Svou velikostí, minimálním členěním a díky absenci oken by sem šla Epopej navěsit prakticky okamžitě po nezbytných rekonstrukčních pracích. A pak tu teče Vltava. Poté, co Mucha v Americe slyšel stejnojmennou Smetanovu symfonickou báseň, rozhodl se, že Slovanskou epopej namaluje,“ vysvětluje, proč se pro Ledárny tak nadchla.

Budoucnost Ledáren je ale velmi nejistá. Památkáři a architekti nicméně doufají, že jedinečný a architektonicky cenný komplex zůstane zachován a nebude znehodnocen necitlivými úpravami. I o tom je v cyklu řeč. 

Spustit audio

Související