Bochánek, Míla nebo Degustace. Poslechněte si povídky spisovatele Jaroslava Putíka!

Jaroslav Putík byl český spisovatel, novinář a překladatel. Narodil se 25. července 1923 v Mostě jako syn tesaře. Kvůli otcově práci se rodina během Putíkova dětství několikrát přestěhovala, až se usadili poblíž Prahy. V roce 1940 se aktivně zapojil do protinacistického odboje jako člen levicové organizace Národní hnutí pracující mládeže. O dva roky později byl nacisty zatčen a odsouzen ke třem letům za „přípravu velezrady“. Vystřídal několik věznic, mimo jiné i koncentrační tábor Dachau. Domů se vrátil vážně nemocný, ale i přes velmi skeptické prognózy lékařů se brzy zotavil, odjel do Ústí nad Labem a začal pracovat jako tajemník Svazu české mládeže a psát do deníku Mladá fronta.

Po válce, kdy absolvoval Novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální, pracoval v různých periodikách (Lidové noviny, Literární noviny, Tvorba) a od roku 1964 byl ve svobodném povolání. Přestože po sovětské okupaci nesměl do konce osmdesátých let publikovat, nadále zůstával aktivní a pod jmény kolegů překládal z němčiny a francouzštiny. Ve své tvorbě, ve které najdeme jak cestopisné reportáže a deníky, tak i romány, se často zabýval tématem ztráty lidskosti a krizí společnosti, ve které ale hledá jedince, kteří nepodlehnou stereotypům doby.

V roce 2013 získal cenu PEN klubu za celoživotní dílo. Cenou Egona Hostovského byly oceněny jeho romány Muž s břitvou a Plyšový pes. Jaroslav Putík zemřel v Praze 31. října v roce 2013.

Bochánek 

V protektorátní věznici se na jedné cele spolu setkávají mladý politický vězeň Emil a kdysi slavný kasař Václav. Kasaři jsou šlechta. Mají svou hrdost a čest. Václav čeká na soud, za poslední vyloupenou káču ho čeká poprava. O patro níž ze ženského oddělení se každý večer ozývá žádostivé volání jeho milenky Anny. A starý muž mlčí a na tváři se mu nepohne ani sval. Spravedlnost není a nebesa jsou prázdná. Kde je naděje? 

Název povídky je odvozen od bochánku chleba, který Anna každý den po Emilovi posílá spolu s cigaretou schovanou ve střídce Václavovi jako důkaz své lásky.

Povídka je ze sbírky Pohyblivé písky. Jednotlivé prózy spojuje intenzivní pocit mizející pevné půdy pod nohama, životní nejistota v nejisté době.

Míla 

Je konec války. Pavel se právě vrátil v zuboženém stavu domů z koncentračního tábora a pokouší se znovu začít žít. Míla se na něj přilepila na ulici. Říká se o ní, že je to rozhoďnožka, která se tahala s Němci. Pavel od ní hladově přijímá vše, co mu nabízí, a v hlavě se snaží zaplašit svou nedůvěru a pochybnosti...

Povídka je ze sbírky Pohyblivé písky. 

Evidentní případ 

V povídce Evidentní případ autor uplatnil zdánlivý dialog návštěvníka, zapáleného účetního, a redaktora, kterému přišel účetní přednést problém či návrh na změnu. Ve skutečnosti převažují pasáže příchozího, který rozvíjí své teorie a stížnosti, avšak vědoucí a jakoby nad věcí je redaktor, který je komentátorem, glosátorem. V povídce lze postřehnout názvuky společenské kritiky, kterou bylo možné po malých doušcích po tuhých padesátých letech v době vzniku Putíkovy sbírky vkládat do literárních textů – rušení nebo narušování celých oborů, jejichž postupy byly považovány za pozůstatky kapitalismu, ironická narážka na nekritické přejímání terminologie z Ruska atd.

Povídka je ze souboru Pozvání na zámek. Kritik Jiří Opelík nazval Jaroslava Putíka v dobové recenzi v souvislosti s touto sbírkou pátravým racionalistou. Vyjadřuje tím, že autor přichází se svými krátkými prózami z novinářského prostředí i jeho důvěrnou znalost lidí, jejich slabostí i zvláštností a schopnost vybavit příběh výborně odpozorovanými detaily ze života.

Pozvání k soudu 

Sbírka povídek Pozvání k soudu je knihou zpovědí. Titulní příběh má kafkovsky absurdní zápletku. Vypravěč najde 3. února 1963 ve schránce předvolání k lidovému soudu. To se má ovšem podle dokumentu konat až za deset let, 18. února 1973. Je to omyl? Chyba byrokratického systému? Nebo je vypravěč opravdu něčím vinen? V hlavě se mu roztáčí kolotoč úzkosti a nejistot a v zoufalství se rozhodně jít k soudu pro vyjasnění situace hned... 

Věci nečekané nás zaskakují. Cítíme v nich osudovost a také svoji bezmocnost. Tento pocit není vlastní jen povídce Pozvání k soudu, ale i dalším příběhům ze stejnojmenné sbírky, ve které se Jaroslav Putík představuje jako bystrý pozorovatel světa a znalec lidí a vzájemných vztahů jedince a společnosti. 

Žlutá skvrna 

Běžnou situaci z čekárny před ordinací, kdy se dva neznámí lidé snaží společným hovorem krátit dlouhé chvíle čekání, změní sestra s oznámením: „Jste na řadě, mistře.“ Pán s kufříkem zmizí v ordinaci a v čekárně tak zůstane viset nezodpovězená otázka. Mistr? Ale čeho? Podaří se mistrovu vedle sedícímu společníkovi z jejich předchozího hovoru o módních značkách, o potížích s dárky a ženami a o pořadí pacientů najít vodítko k odpovědi na tuto otázku? A jak do celého dění zasáhne krásná žena Julie s luxusní kabelkou značky Bridge? 

V cyklu Život-osudy-osobnosti připravil J. Putík v roce 1999 pro rozhlas vyprávění o svém životě a tvorbě nazvané Pohyblivé písky. Stejným názvem autor pojmenoval i svou sbírku povídek, z níž je vybraná tato povídka.

Zelený lučištník 

Příběh o lásce k ženám a ještě víc ke starým vzácným knihám ze sbírky Pohyblivé písky.

Degustace

V malé venkovské zahradní restauraci se setkává český novinář s jedním z italských vinařských králů, aby s ním udělal rozhovor. Vyprávění sebevědomého Carla, krále barola a dolcetta, se prolíná s příběhem nešťastného Pella, který v malém autě objíždí stále dokola město, aby našel svou ztracenou ženu...

Degustace je dalším z příběhů ze sbírky Pohyblivé písky.