Bluesmeni aneb Příběhy vyprávěné do tmy

21. listopad 2011
02481563.jpeg

Ostravské Divadlo Petra Bezruče si k režii inscenaci hry Bluesmeni pozvalo Jana Antonína Pitínského.

Ten spolu dramaturgyní Martou Ljubkovou sestavil scénář, a při jeho tvorbě vycházel z fiktivní antologie blues, kterou si vymyslel Michal Šanda a kterou vydalo brněnské Nakladatelství Petrov v roce 2000, dále pak se ve scénáři objevují fragmenty textů Jima Jarmusche, Rainera Marii Rilkeho, Naděždy Plíškové, Daniela Micky, Akiho Kaurismäkiho, Heinera Millera, Milana Ohniska, Toni Morrisonové , úryvky novinových článků, a jak stojí v programu, také denní chvíle, řeči, polibky, gesta, chůze, jehňata, voli, sýpky, Petr Kalandra a další a další.

Jevištní koláž, ve kterou vše nakonec vyústilo, nese jednak znaky poetiky ostravských Bezručů, tedy hereckou osobitost projevu spojenou s jednotlivými členy souboru a specifickou syrovost, jednak znaky Pitínského režijního rukopisu, ve kterém nikdy nechybí obrazy vnitřních procesů jednotlivých postav a dějů.

V první části hry se před očima diváků odehrává přímý přenos z vysílání rozhlasové stanice specializované na blues. Postavy dvou rozhlasových moderátorů zde ztělesňují Norbert Lichý jako spolehlivý milovník blues Oscar Brent, Lukáš Melník coby Morgan Sanders, muzikant a majitel buicku, vozu, odstaveného na parkovišti za jazzovým klubem a sloužícího občas coby útulek milenců, a do třetice Jan Vápeník, tajemný to bluesmen Robert Boyer.

Zatímco se z rozhlasového studia do éteru šíří nahrávky slavných bluesových skladeb zaznamenaných někdy na začátku minulého století, v pozadí scény ožívají „duchové blues“, mužské a ženské postavy s černou tváří, které jakoby vystupovaly z času a z podvědomí.

Režiséru Pitínskému se tu daří ztělesnit samotnou podstatu hudebního žánru, která podle režiséra rozhodně není tím obecně zprofanovaným černým smutkem duše. Ne, Jan Antonín Pitínský inscenuje život se všemi jeho radostmi a strastmi, a jeho režijní vyobrazení vnitřních duševních pochodů účastníků jednotlivých příběhů je hlavním obsahem inscenace.

Milování slepé dívky s černochem a orgasmus ztělesněný něžnou dívčí postavou v bílém doprovázenou drsným i něžným kytarovým sólem, mužská snaha vymanit se z vnitřní samoty a lidské opuštěnosti, pláč vlastní ženou podváděného muže nebo volání syna, kterého nepoznají ani vlastní rodiče, to vše se zde skládá do mozaiky obrazově i obsahově tak bohaté, že divák nemá čas na vydechnutí.

Autoři scény, Jaroslav Čermák a Hynek Petrželka, kteří si říkají Horký stín, navrhli úzké prkenné molo podepřené pérovými tlumiči – všechno se tu houpe, nic není pevné, a houpavý rytmus blues je doprovázen skřípěním mola, přes které nastupují postavy do parníku na řece Missisippi nebo milenci vystupující z moře hudby na ostrov ztracený v moři lásky. V pozadí se přesouvají velké černé panely s koncertními plakáty a fotografiemi.

Herci hrají, tančí, zpívají, stepují, buší do kytar a rytmických nástrojů, v lyrických vícehlasech si hrají na černošské vokální skupiny, plynule přecházejí z černé pleti do bílé a naopak. Divadlo Petra Bezruče spolu s J. A. Pitínským dávají najevo, co je podle nich blues.

Ostrava je tu také přítomna, a to slovy Jana Balabána z knihy Zeptej se táty: Blues, jedině blues, to je to, co postavíš mezi sebe a svoji smrt. Není žádná naděje, na tvé situaci se nic nezlepší, jenom o ní zpíváš, a to znamená, že ještě žiješ.

V podání ostravské Divadla Petra Bezruče tu však nežije jen člověk a blues, ale plně svým životem pulsuje divadlo jako takové.

Spustit audio
autor: Ladislav Vrchovský