Bezručácké Pestré vrstvy – recenze

1. červen 2011

V pátek 13. května uvedlo ostravské Divadlo Petra Bezruče premiéru hry Tomáše Vůjtka Pestré vrstvy. Inscenaci, která má jen omezený počet repríz a své derniéry se dočká už 10. června, uvádí Divadlo Petra Bezruče v prostředí Národní kulturní památky Důl Hlubina.

Knihu Pestré vrstvy, autobiografické vyprávění horníka z hlubinného dolu Antonín Zápotocký a posléze emigranta Ivana Landsmanna, pro soubor ostravského divadla Petra Bezruče upravil dramaturg Tomáš Vůjtek. Do textu inscenace a pro hrací prostor v šatnách někdejšího dolu Hlubina vybral charakteristické scény ze života a práce horníků, které střídá s obrazy jež vycházejí z Landsmanových zkušeností emigranta.

Vyhnul se nástrahám, které provázejí všechny pokusy převést do divadelního textu text prozaický. Vybral si několik málo situací, které spolu s režisérem v průběhu inscenace komediálně rozvíjí. Takto vzniklá jevištní předloha umožňuje pouze načrtnout autorovu životní zkušenost, převyprávět důsledně knihu jako takovou se ani nesnaží.

Představení probíhá v netradičním prostoru průmyslového objektu, uprostřed otřískaných stěn a omlácených dveří, na ploše je stůl sekretářky ředitele šachty, funkční elektrický posuvný dopravník, plechová šatní skříň, sedačka z letištní haly. Podzemí, chodba s razicím kombajnem či prostor rubání se sypkým kamenitým stropem z pověstných „pestrých vrstev“ je v okolních místnostech a chodbách, kam už oči diváků nedohlédnou, odkud pouze herci nastupují do akce.

Režisér Janusz Klimsza se snaží oslovit publikum nejen humorem a ironií, nejde mu jen o komickou, ale i o tragikomickou rovinu skutečnosti Landsmannova života. Před očima diváků se odehrávají scénky plné drsné havířské mluvy, střety mezi komunistickým funkcionářem, hlavním předákem a kariéristou na jedné straně, a alibistickým ředitelem šachty na straně druhé, je tu karikovaná oslava Mezinárodního dne žen, ale také situace popisující martyrium emigranta, snažícího se získat ve svobodném světě politický azyl či situace popisující důlní neštěstí a nebezpečí práce v podzemí.

Pro hudbu k inscenaci vybral režisér hity populární hudby osmdesátých let, a ty věrně připomínají atmosféru doby. Celek je však pro nezasvěcené spíše úsměvným vzpomínáním na doby hrdinů socialistické práce, na doby, kterým vévodilo heslo Já jsem horník, kdo je víc. Těm, kteří část svého života prožili v ostravském regionu či přímo v ostravských šachtách za dob komunistické totality, se obraz namalovaný inscenátory bude oprávněně zdát poněkud zjednodušený.

V hlavní roli Ivana, směnového předáka důlní party, vystupuje Lukáš Melník. Jeho Ivan prochází téměř všemi scénami, role je to i fyzicky velmi náročná. Lukáši Melníkovi se daří vytvořit na jevišti plnokrevnou postavu, a to díky tomu, že v textu hry jde hlavně o příběh Ivana, a představitel má tedy dost prostoru k herecké práci. Výraznými partnery mu přitom jsou Jan Vápeník v roli komunistického funkcionáře Závorky, Norbert Lichý coby ředitel dolu, a Zdena Przebindová jako ředitelova sekretářka.

Ostatní protagonisté se soustřeďují spíše na vystižení charakteristických rysů parťáků pracujících v podzemí, imigračních pracovnic a nejrůznějších žen, se kterými se Ivan na své životní pouti potkává.

Režisér spolu s herci ze všeho dění nejvíce podtrhují život parťáků jedné důlní směny. Mezi všemi figurkami tu pak vyniká postava prostoduchého Josefa, propuštěného vězně v podání Tomáše Dastlíka. Velmi zajímavým způsobem vytváří postavu brigádníka Luďka Jan Vlas. Těží hlavně z kontrastu mezi spisovnou češtinou a místním ostravským dialektem. To, jak Jan Vlas uchopil postavu, je přímo metodickou ukázkou správného postupu vycházení z textu při formování chování na jevišti.

Pestré vrstvy Divadla Petra Bezruče se řadí k úspěšným inscenacím opírajícím se o ostravského genia loci. Doplňují trojici, ve které parně nedostižný primát patří nezapomenutelné Průběžné O(s)travě krve režiséra Radovana Lipuse, následují inscenaci Ostravak stejného režiséra a hru Zdař Bůh inscenovanou v muzejních prostorách dolu Michal. Všechny tři divadelní opusy přispívají k historickému obrazu Ostravy druhé poloviny a konce dvacátého století viděného z uměleckého úhlu pohledu, a v tom spočívá jejich největší význam.

autor: Ladislav Vrchovský
Spustit audio