Beton lidi dráždí, mají ho spojený s brutalistní architekturou, říká autor Středoevropského fóra Olomouc Jan Šépka
Jestli všechno půjde podle nedávno odsouhlasených plánů, za pět let by uprostřed Olomouce měla stát zbrusu nová budova Středoevropského fóra. Nový galerijní prostor tamního Muzea umění navrhl Jan Šépka, architekt, pedagog a také fanoušek minimalistické hudby, bez které si prý nedovede představit žádné ráno v ateliéru. S Markétou Kaňkovou ale hovořil hlavně o tom, jak lze v historickém centru města propojit zdánlivě nespojitelné světy.
Jméno architekta Jana Šépky se v médiích v posledních letech skloňuje hlavně v souvislosti se stavbou budovy Středoevropského fóra Olomouc (SEFO). Po jedenácti letech čekání a nejrůznějších zvratů nakonec vláda České republiky realizaci Šépkova návrhu před měsícem schválila. Zakázky na nový galerijní a veřejný prostor si ovšem necení jen jako možnosti posunout se profesně zase o kus dál.
„Mým snem bylo stát se malířem, ještě před revolucí jsem trávil čas kreslením a měl jsem drobné výstavy. Pak mi ale došlo téma, které jsem zkoumal, a začal jsem se věnovat architektuře,” řekl. Obor vyučuje na UMPRUM, kde působí jako vedoucí ateliéru Architektura 1, sám se v minulosti podílel například na úpravě zámeckého návrší v Litomyšli, Jiřského náměstí na Pražském hradě, na řadě obytných domů včetně toho s šikmými plochami anebo na Arcidiecézním muzeu v Olomouci. Právě díky tomuto projektu dostal Jan Šépka nabídku navrhnout budovu SEFO. O detailech celé anabáze hovořil v úvodu Vizitky.
Já jsem muzeum, vstup do mě
Návrh vzbudil u odborné i laické veřejnosti vyhrocené reakce. Jan Šépka je za to ale rád. „Je dobře, že to v lidech už teď něco vyvolává. Na té budově by mělo být něco výrazného, co řekne: já jsem muzeum, pojď do mě vstoupit,” míní.
A tuší, že za odmítavým postojem kritiků stojí hlavně navržený materiál. „Když jsem byl ke stavbě osloven, kladl jsem si otázku, jakým měřítkem do daného prostoru vstoupit. Muzeum bude stát ve středu města na místě, kde se potkávají dva světy: na jedné straně drobné měřítko gotické parcelace, tedy malých domečků, na druhé straně vojenské objekty,” poukazuje na proluku v Denisově ulici v bezprostřední blízkosti kostela Panny Marie Sněžné a nedalekého původního opevnění ze 17. století.
„Dospěl jsem k závěru, že je možné oba světy skloubit. Respektoval jsem pět parcel v podobě pěti domů, ale hřebenem střechy položeným ve stejné výšce a materiálovým řešením jsem těch pět domečků scelil do jednoho celku a tím navázal na velké měřítko. Stavba je odlitá z betonu, a to je moment, který veřejnost dráždí, protože ho má spojený s brutalistní architekturou 60. a 70 let.” Materiál však má podle jeho slov v tomto případě spíš spojovat než rozdělovat: Jan Šépka chtěl, aby odstín betonu „vedl dialog” s přilehlou budovou stávajícího Muzea umění, která má fasádu z umělého kamene podobné barvy.
Dialog – tentokrát s uměním s kořeny ve visegrádském prostoru, pro které je SEFO určeno – povede budova i v interiéru. Díla vzniklá po druhé světové válce se odrazí v pocitu stísněnosti, který návštěvník v jednotlivých domečcích může mít. A ještě jeden dialog Jan Šépka ve Vizitce zmínil: diskusi o důležitosti dostatečně velkých depozitářů. Do toho olomouckého by se mělo vejít až 200 tisíc pláten, fotek, soch a dalších artefaktů. „S vedením Muzea umění Olomouc jsme procestovali skoro celé Španělsko, kde jsme měli domluvené schůzky se zástupci věhlasných muzeí. Projekt Středoevropského fóra jsme s nimi konzultovali a všude padaly poznámky, že si máme dát pozor na kapacitu depozitářů. Při dalším dopracování studie jsem je zvětšil, co to šlo, a depozitářům tak budou určená dvě podzemní patra.”
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
