Beethoven: Symfonie (5/5)

(…) Pomalá věta Deváté nám ukazuje, čím je celý projekt pozoruhodný: klasicky uměřenou věcností co do výrazu i do tempa, zde nijak pomalého… Bez přehánění romantizujících prvků. Tisíci krásně zahranými a vyhranými detaily, plastickou dynamikou, mírným zdůrazněním instrumentačních fines… - a v neposlední řadě také nádherně zachyceným zvukem, plným, průzračně zřetelným, v němž jsou vyváženě a zřetelně slyšet i v tutti orchestru a sboru všechny protihlasy a kontrapunkty, všechny nástroje od kouzelných dřevěných dechů přes umírněné žestě a jemně hrající housle po hluboko znějící přiznávky kontrabasů. Devátá Beethovenova, to je však také Óda na radost v poslední větě, kdy se – v symfonii na svou dobu bezprecedentně – přidávají sólové hlasy a sbor. Kvarteto pěvců zní na nahrávce jemně, odlehčeně, skoro by se chtělo říci mozartovsky. Žádná snaha o hrdinský patos v hlasech, ale ani ve sborovém partu. A to nádherné zjihnutí, ztišení a zmírnění ve sboru zhruba v patnácté minutě poslední věty… Když teď budeme chvíli poslouchat, bude to úplné finále skladby – jsme jakoby doopravdy ve světě osvícenského idealismu. Ve světě připomínající Beethovenovu operu Fidelio. Rozhodně tu hudba – i v tom největším nadšení pro věc – nevyznívá prázdně, dutě, nebo snad nabubřele či banálně. Do poslední chvíle pod kontrolou, svěží, vědomě krásná v proporcích, ve výraze i ve zvuku. (…)

Nahrávka vyšla u labelu Edition Hänssler.