Beethoven: Symfonie (4/5)

(…) Jukka-Pekka Saraste Beethovenovu hudbu modeluje velmi pozorně, cítí jako velmi důležité přiměřeně zdůraznit její skrytou zápasivost, že ji ale nadbytečně nezatěžkává a nečiní patetičtější, než velí dobrý vkus. (…) V ideálním poměru střídá přitlačení a poustoupení, tíhu a odlehčení, akci a reakci. Samozřejmě ani trochu schematicky. Tím pádem mu hudba pod rukama krásně dýchá, je to opravdu hudba klasicistní, to znamená uměřená, ovšem nikoli bezvýrazně stále stejná, ale naopak plastická. Tu z ní vystoupají dřevěné dechové nástroje, tu nějaký motivek ve smyčcích, tu úder tympánu… Je to radost poslouchat. (…) Když se ještě vrátíme k Osudové symfonii, té z Beethovenových symfonií rozhodně nejznámější, můžeme si na ní, na jejím průběhu, uvědomit velmi době i tu skutečnost, která platí o celém kompletu kolínského rozhlasového orchestru – že totiž u kolébky kompletu symfonií spíš než velký moderní symfonismus stál komorní, historicky poučený přístup, takový, jaký uplatňují specializované menší soubory, většinou operující s dobovými nástroji, respektive jejich kopiemi. Výsledkem – a to právě i zde – je rovnější, přímočarý a neohlušující zvuk, frázování bez výrazových boulí, prosvětlená struktura skladby, zřetelnost všech hlasů, čisté proporce. (…)

Nahrávka vyšla u labelu Edition Hänssler.