Barvy všecky jsou tytam
Těžko říct, jak by novou desku kapely KOA hodnotila její dřívější protagonistka Zuzana Navarová, kdyby se nenadále vrátila na Zem. I o tom, jestli by se jí líbilo zařazení písní, které stihla ještě nazpívat a které kapela vyšťourala odkudsi z archivů, můžeme jen spekulovat. Nová deska KOA: Koa (vyšlá necelé tři roky po poslední s Navarovou: "Jako Šántidéví") zkrátka vyšla, leží na pultech, a tak má právo být hodnocena - bez ohledu na kontext jejího historického pozadí. To nás, jako posluchače s čistým zájmem o hudbu jako takovou, až tak nezajímá. A ani pánové z KOA jistě nechtějí, abychom byli ovlivněni více okolnostmi vzniku než hudbou samotnou.
Na tom, že se muzikanti z kapely Zuzany Navarové po její smrti scházejí dál a nahrávají, není nic špatného. Diskutabilnější už je, zda by se jejich sdružení mělo stále jmenovat KOA. Není přeci důvod spojovat to, co dělá KOA teď s tím, co dělala v minulých šesti letech. To, co kapele její bývalá a jedinečná protagonistka dávala, je pochopitelně nenahraditelné a nikdo to, doufejme, nahrazovat nechce.
Při poslechu jejich nové desky se ale posluchač srovnávání nevyvaruje - jakoby ho k němu sama kapela tlačila. Zařadila ještě čtyři písně nazpívané Navarovou (které se údajně měly objevit na připravované desce ještě s ní), výrazem a formou se většina z ostatních skladeb až nápadně přibližuje těm z dvou minulých alb. A v tom je největší problém. Cokoli, co se chce a má Navarové podobat, selhává. Bohužel včetně zmiňovaných čtyř písní s jejím hlasem - podle názoru autora recenze spíše než nikam z archivu KOA doposud nezařazených prozatím odevšad vyřazených.
Princip, na kterém KOA fungovala s Navarovou, byl unikátní, nenahraditelný, vzácný. V tom, s jakou samozřejmostí se pohybovali mezi žánry a přitom dokázali být jedineční a vždy rozpoznatelní, ve vyvážené míře patosu i ironie, ve velmi procítěném pohybu po jejich hranicích aniž by zabředávali do těch kterých klišé. KOA: Koa tyto vlastnosti ale chybí. Tam, kde je patetická, je ubrečená příliš, někdy až nepříjemně (řeč je zejména o kouscích pianisty-harmonikáře Mária Biháriho, který stál za mikrofonem nejčastěji), kde má být odlehčená a ironická, sklouzává k prvoplánovosti, kde má být líbivá, zabředává do popových klišé.
Kdyby pánové z KOA udělali tlustou čáru za minulostí, i za cenu toho, že by nový projekt nemusel mít takový komerční úspěch jako ten s hlavičkou KOA, kdyby dokázali najít tu sílu a rezignovat na oživování již pohřbených skladeb... udělali by jistě lépe. Muzikantský i invenční potenciál v nich rozhodně je.
Vydává: Indies records
Web kapely
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
