Babička Nora a děda Ruda. Objevené dopisy prarodičů z války odkrývají neznámou část rodinné historie

Babička Nora a děda Ruda Švábovi
Babička Nora a děda Ruda Švábovi

Autorka se zabývala dopisy, které si psali její prarodiče v období druhé světové války. Vrací se do let 1943 1945, která její děda Ruda strávil v internačním táboře ve Svatobořicích.

Jsem živ, zdráv a veselé mysli.

Tato věta se opakuje v dopisech mého dědy Rudy z internačních táborů ve Svatobořicích a v Lutíně. Dochovalo se několik desítek dopisů dědy i babičky Nory z období druhé světové války. Dopisy jsem našla během přípravy divadelního představení skupiny Handa Gote research and development, které pojednává o historii mé rodiny a pak při přípravě Radiodokumentu „Mraky“ z roku 2018. Dopisy byly v pozůstalosti mých prarodičů a dochovaly se hlavně zásluhou táty Martina, který schraňuje všechny rodinné dokumenty.

Úplně jsem se do dopisů prarodičů ponořila. Začala jsem je přepisovat, mohla by z nich být i kniha. Fascinovalo mě, jak kultivovaně a s jakou oddaností si moji prarodiče psali. Dopisy jsou také plny zajímavých podrobností ze života v internačních táborech a vůbec tehdejšího válečného života v Praze se všemi každodenními strastmi a i malými radostmi. A také jsou plny lásky dvou manželů, kteří museli překonat dva roky odloučení zrovna v době, kdy se krátce před tím narodil jejich jediný syn, můj táta Martin. Jsem ráda, že během čtení dopisů jsem babičku a dědu lépe poznala a že jsem s nimi tak v podstatě prožila dva roky, kdy byl děda zavřený.

Oba, babička Nora i děda Ruda, byli malíři a jejich popisy tehdejších událostí na mě působí jako obrazy, nebo jako básně. Oba se stále snažili se vzdělávat a pracovat na sobě i přes nepříznivé válečné podmínky, proto je jazyk dopisů vytříbený a každodennost se v nich střídá s filozofickými úvahami. Je pro mě zajímavé i dojemné číst si o potřebě komunikace mezi prarodiči v době, kdy byli od sebe násilně odtrženi, zrovna když se stali rodiči. Zajímavé jsou také poznámky a úvahy o tvorbě, a vůbec postřehy a myšlenky o všem možném.

Nora, Ruda a Martínek Švábovi

Dopisy jsou pro mě památka na vztah dvou oddaných si manželů ve zlé době. A také o tom, co zažívala za války v Praze babička jako matka samoživitelka, které nedávno před dědovým zatčením nacisté popravili otčíma a ona se musela starat ještě navíc o svojí matku a mladšího bratra.

V našem dokumentu je pochopitelně pouhý zlomek z celkového počtu dopisů.

Děda Ruda byl zatčen 26. května 1943, tři týdny po narození svého syna a tedy mého táty Martina. Bylo to v rámci akce E (Emigranten), kterou vyhlásil K.H.Frank, a která měla za úkol pochytat všechny příbuzné lidí, kteří působili jak v západním, tak ve východním odboji. Děda Ruda byl zatčen kvůli tomu, že jeho sestra Marie Švermová odešla s rodinou a mnoha českými komunisty už v roce 1938 do SSSR. Zatčen byl i dědův otec Martin Šváb a dědova sestra Anička. S Aničkou se pak děda Ruda setkal v táboře ve Svatobořicích.

Kresby dědy Rudy z tábora v Lutíně

Já sama jsem Svatobořice i Lutín navštívila. Jela jsem s výpravou pana režiséra Olivera Maliny, který natáčí dokument o českých a moravských odbojářích. Viděla jsem místa, kde děda ztrávil za války dobu své internace. Ve Svatobořicích jsem se potkala i s panem Kuxem, který se zasloužil o to, že v místě bývalého internačního tábora je teď muzeum a památník. Pan Kux také vydal o táboře i knihu.

O internačních táborech v Čechách a na Moravě toho není mnoho známo, dědovy dopisy jsou proto také zajímavým dokumentem o životě a práci tamějších vězňů. Mnoho místních lidí vězňům pomáhalo. Dávali jim jídlo a také zprostředkovávali poštu mezi vězni a jejich příbuznými a blízkými. A tak děda mohl babičce psát i mimo oficiální dopisy, které mohly obsahovat pouze 20 řádek. Babiččiny dopisy jí pak posílal zpět, aby se zachovaly a nebyly mu zabaveny a zničeny, kdyby je u něj náhodou v táboře našli při prohlídce. A díky rodině řezníka Kvapila z Andlerky (dnes Lípy) u Lutína mohla babička přijet i se synem Martinem a s dědou se několikrát tajně potkat.

Dochovalo se i několik kreseb a obrazů dědy Rudy ze Svatobořic i z Lutína a jeho fotografie se sestrou Aničkou z tábora ve Svatobořicích.