Antonín Pelíšek

Omlouvám se, ale začnu dnešní sloupek smutnou zprávou. Zemřel mi kamarád. Měl čtyři nohy a černé chlupy, byl to kocourek. Třináct let jsme sdíleli společnou domácnost.

S mezinárodními a světovými dny čehokoli se v poslední době takříkajíc roztrhl pytel. Teď jsem jich na internetu napočítal více než dvě stovky!

Odjakživa nerad nakupuju. Odmítám reklamní letáky, klubové kartičky na slevy na přebytečné zboží, kolem regálů se nerozhlížím a vybírám jen to, za čím jsem přišel.

Čím víc člověk stárne, tak se víc a víc diví. Nedávno mě napadla taková myšlenka při čtení knihy Jaroslava Putíka Muž s břitvou.

Setkáváme se s nimi všichni. Falešné zprávy, fejky šířící dezinformace, hrozby. Jako novinář se s nimi setkávám denně a tvrdím, že většinu z nich poznám na první pohled.

Ten příběh se opakuje každé jaro. Uprostřed jednoho návesního rybníka ležícího v malé obci, kde trávím chvíle volna, vytvořil jeho nájemce malý zelený ostrůvek.

Triky a klamy obchodníků a některých výrobců potravin jsou nekonečné. Mám pocit, že příčinou jejich nárůstu se stala ekonomická krize a jejím důsledkem lovení spotřebitele.

Blíží se jaro. Jako každý rok nevnímám změnu období podle meteorologů, ale vlastní intuicí, která mě nutí plánovat první setbu semen do kelímků za okno.

Žijeme v uspěchané době. Slovní spojení, které z médií slýchám šedesát let. Tak dlouho a pořád víc a víc spěcháme. Troufnu si říci, že podobné stesky jsou ještě starší.

Jsou okamžiky v životě lidském, kdy se nebe zachmuří a slunce přestane zářit. Mezi ně patří třeba onemocnění v rodině. Znáte to, starosti, obavy. Nedávno potkaly i mě.