Anton Pavlovič Čechov: Zloději

Když čteš povídky Antona Čechova, je ti jako ve smutný den pozdního podzimu, kdy je vzduch tak průzračný a tak ostře se v něm rýsují holé stromy, těsné domy, šediví lidé. Všechno je takové divné, opuštěné, nehybné a bezmocné...

Autorův rozum osvětluje jako podzimní slunce s krutým jasem rozbité cesty, křivé ulice, těsné a špinavé domy, ve kterých se zalykají nudou a leností malincí, ubozí lidé a naplňují tyto své domy nesmyslným, ospalým shonem.
Maxim Gorkij

Povídka Zloději přesně odpovídá této charakteristice – všichni jsou postižení lhaním, věrolomností a zlodějstvím v samé podstatě toho jevu. Není na koho se zlobit ani koho litovat a jediný přístup, kterým je možno takovou realitu přijmout, je humor. Ten je, spolu s geniálním pozorovacím a charakterizačním talentem, nerozlučnou součástí Čechovových dramat i povídek.