Amores Perros

3. prosinec 2001

Uvažujeme-li o kaleidoskopické stavbě filmového vyprávění, obvykle se připomíná Tarantinův hit Pulp Fiction, či Zelenkova mozaika Knoflíkáři. Struktura, v níž se tatáž událost zobrazuje z různých úhlů, však není žádným vynálezem 90. let. V tomto klíči natočil už v roce 1950 Akira Kurosawa své slavné drama Rašomon.

Úchvatné hříčky balancující na pomezí iracionálních snů vytvářel v 60. a 70.letech také Louis Buňuel. Je ovšem pravda, že boom skládanek, v nichž děj neběží lineárně a kde se čas zamotává do absurdních smyček, nastal hlavně s nástupem postmoderny. Ta se snaží o reflexi světa, který je stále nepřehlednější a z něhož jako by se vytrácela veškerá logika. Proto se řada současných filmů podobá kolážím sestaveným ze zdánlivě nesouvislých segmentů.

K takovým kaleidoskopům patří i znamenitý mexický snímek Amores Perros opatřený poněkud neadekvátním českým Podtitulem "Láska je kurva". Leporelo tří povídek totiž nevypráví o prostitutkách, ale o různých podobách lásky. Všechny tři vzájemně propletené příběhy se odehrávají v současném velkoéměstě. První a závěrečná epizoda jsou stylizovány jako syrová sociální dramata z prostředí slumů a pouličních gangů. Hlavní postavou úvodní story je mladík zamilovaný do ženy svého desperátského bratra. Octavio přijde k nevídaným penězům prostřednictvím svého psa, který masakruje jiné čtvernožce v ilegálních zápasech.

Logo

Monstrózní je také způsob obživy hrdiny poslední povídky: zpustlý bezdomovec Chivo si vydělává jako nájemný vrah. Také jeho příběh se točí kolem zpackané lásky - tentokrát kolem traumatu otce vůči dospělé dceři, kterou nikdy nepoznal. Prostřední absurdita, která je z celého filmu nejpůsobivější, líčí rozpad milostné idylky dvou lidí ze společenské smetánky. Topmodelka Valerie je zraněna při autonehodě, což předznamená konec její kariéry. Pod podlahou luxusního bytečku, který dostala od svého milence, se navíc ztratí její milovaný psík.

Valeriina autonehoda

Mozaika, kterou jako svou celovečerní prvotinu natočil Alejandro Gonzáles Iňárritu, je nasnímána jako dokument. Opírá se o precizně vystavěný scénář, jenž vyprávění spojuje pomocí putujících rekvizit, fatálních náhod a mnohoznačných symbolů. Skládanka sice občas sklouzne do vykonstruovaných zvratů, které se však dají tolerovat vzhledem k obsahové síle filmu i jeho působivému zpracování. V dramatu, které bylo letos nominováno na Oscara a konkurovalo Hřebejkově tragikomedii Musíme si pomáhat, hrají důležitou roli peníze a různé rasy psů. Všechny tři povídky - mapující poměry v podsvětí i nóbl sférách - líčí relativitu úspěchu a bohatství. Psi v nich figurují jako zvlčilé bestie i jako bezmocné oběti a zrcadlí tak stejně rozpolcený svět lidí.

autor: Jan Foll
Spustit audio