American Standard

(…) Verze standardu Almost being in love stejně jako God bless the child poměrně přesně ukazují, v čem je novinka Jamese Taylora American Standard průměrná, ne-li přímo hůř povedená. Jeho hlas je malý, jaksi neodpovídá maminčiným operním genům, frázování přesné ale hlasová poloha lehce nepříjemná. Co u country nevadí, jazzové standardy odhalí. Zejména v konkurenci všech těch skvělých jazzových osobností, které ty skladby zpívaly předtím. V bookletu píše James Taylor, že ho k natočení této desky přiměl vydavatel. A on, možná pod vlivem vlastních vzpomínek na mládí, kdy songy slýchával a snad i zpíval, se nechal přemluvit. Dali mu k tomu specialistu na standardy, Johna Pizzareliho. Který sám nevládne velkým hlasem a patří spíš k filigránským jazzovým zpěvákům. Ale na rozdíl od Taylora je v té oblasti zběhlý a doma. Snažili se značně – deska obsahuje známé a krásné písničky. Doprovodní muzikanti jsou špičkoví, za všechny jmenujme Stevea Gadda nebo Larryho Goldingse. Ale přesto se Jamesi Taylorovi nepodařilo zařadit se mezi veličiny, které se do knihy amerických standardů výrazně zapsaly. Platí pro ně spíš český význam slova standard. Pro mě jde o podobný výsledek, jako když se tím směrem nedávno vydal Bob Dylan. (…)

Nahrávka vyšla u vydavatelství Fantasy Records.