Alois Jirásek: Lucerna. Pohádková hra z českého podzámčí o poddanství, strachu z vrchnosti a odvaze postavit se za svá práva

Alois Jirásek je známý především jako prozaik, nezanedbatelnou část své tvůrčí energie však věnoval také divadlu. Z dvanácti her, které napsal, zůstala do dnešních dnů nejhranější pohádková Lucerna, v níž chtěl Jirásek podle vlastních slov „…podat kus českého života z doby robotnictví a poddanství.“ A také vystihnout to, čemu sám říká „česká povaha“. Portrétů této české povahy nabízí autor v Lucerně hned několik a nejsou vždy pro náš národ zrovna lichotivé. Jen v menšině je české podzámčí schopné odolávat nátlaku i svodům vrchnosti, neohýbat předem hřbet nebo se dokonce vzdát vlastního prospěchu, protože by to znamenalo zradit své bližní.

Od prvního uvedení v roce 1905 vzalo české publikum Lucernu okamžitě za svou, o čemž svědčí na tehdejší dobu mimořádných 33 repríz, kterých se inscenace v Národním divadle dočkala. Velké oblibě se od začátku těšily pohádkové bytosti vodníků i komediální scény venkovských šumařů, chystajících se nové vrchnosti sehrát kasací. A své kouzlo si hra o čarovné lípě, stojící jako živý symbol na hranici mlynářových polí a knížecího lesa, našich časů a odvěké minulosti, lidského světa a světa přírodních sil, zachovala podnes. Jak o tom svědčí další a další generace divadelníků a diváků, kteří se kolem ní scházejí.

U příležitosti letošního kulatého výročí (12. března uplynulo 90 let od úmrtí spisovatele) uvádíme novou rozhlasovou inscenaci Lucerny, kterou nastudoval režisér Lukáš Hlavica. Poslechněte so reportáž o tom, proč a jak se nová Lucerna natáčela (přípravy v rozhlasových studiích pro Mozaiku sledoval František Šedivý) a přečtěte si následující rozhovor, ve kterém Lukáš Hlavica odpovídá na otázky dramaturgyně Renaty Venclové.

Lukáš Hlavica|foto: Tomáš Vodňanský,Český rozhlas

Lucerna je hra považovaná za českou klasiku, která u diváků jen málokdy úplně propadne. Čím myslíte, že si tu oblibu vydobyla? 

Já myslím, že je to opravdu rodinný titul, který se předává v generacích, rodiče a prarodiče na Lucernu berou svoje děti. A nejspíš dobrovolně. Což samozřejmě tolik nevypovídá o kvalitách hry, možná ani o kvalitách inscenace, kterou viděli, spíš o našem vztahu k ní. O velké oblibě, které se těší pohádkové hry u českého publika. V tomhle povědomí jakoby Lucerna patřila někam k Erbenovi a Němcové...

Vzpomenete si, kdy poprvé jste viděl Lucernu? A jak se vám líbila?

Poprvé jsem ji viděl v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, byla to inscenace Karla Palouše z roku 1972. Byl jsem na ní určitě nejmíň pětkrát. Podobně jsem takhle opakovaně viděl Klicperova Zlého jelena, který se u Realistů dával ve stejné době. Na představení mě zřejmě brali rodiče, protože otec v obou inscenacích účinkoval, v Lucerně hrál Dvořana. Já si ho ale z toho představení vůbec nepamatuju. A nic moc dalšího taky ne. Jediné, na co si vzpomínám naopak velmi živě, bylo místo, kdy šumaře v lese vystraší Hejkal. Toho dělal pan inspicient Hájek, přešel po jevišti jako obrovský chodící pařez, na to jsem vždycky čekal, to bylo zásadní místo.

A pozdější inscenace?

Několikrát jsem viděl televizní inscenaci Františka Filipa s Vlastou Fialovou (kněžna), Radoslavem Brzobohatým (mlynář), Janem Pivcem (vrchní), Radovanem Lukavským (Zajíček), Vladimírem Menšíkem (Klásek)…, to je asi podoba, ve které zná Lucernu většina českého národa. V divadle jsem vlastně od toho roku 1972 na žádné Lucerně nebyl, až teď na inscenaci Hany Burešové v Divadle v Dlouhé. Hned dvakrát. Když jsem se na to představení díval, tak jsem si uvědomil, jak je to dobře napsaná hra. Z kolika linií je zkomponovaná, jak se v ní ty linky přirozeně prolínají a vytvářejí její svět.

Je pro vás Lucerna víc pohádkou, nebo hrou z českého venkova o poddanství a odvaze hájit svá práva? Je víc veselohrou, nebo lyrickou hrou, nebo dramatem? Co jste v rozhlasovém nastudování chtěl akcentovat? 

Jedno žánrové označení Lucernu určitě neobsáhne, ale to, že se v ní žánrových linií proplétá tolik, je pro mě každopádně plus a ne mínus. A snažím se o jejich symbiózu, ne potlačování nebo vylučování. Já mám tyhle složitěji prokomponované dramatické útvary moc rád, kdybych měl dát příklad – asi bych si od Ibsena vybral spíš Peera Gynta než Noru nebo Paní z moře.

V případě Lucerny pro mě bylo nejobtížnější oprostit se od inscenační tradice, kterou má člověk u takhle notoricky známých kusů v podvědomí. Musel jsem se donutit číst ji jako poprvé. Podniknout na textu archeologickou práci, abych v něm pro sebe objevil něco nového. Třeba co se týče charakterů a jednání postav.

Máte v Lucerně nějakou obzvlášť oblíbenou postavu nebo linii?

Určitě podučitel Zajíček, vzdělaný člověk, hudebník s duší a citlivostí umělce, který je nucen vykonávat profesi v ponižujících existenčních podmínkách. Tenhle antihrdina, tísněný neustále tolika strachy a obavami, v rozhodujícím okamžiku projeví nečekanou statečnost. Je schopen ne-li přímo hrdinství, tak určitě oběti pro druhé. To je postava, skrze kterou se dá hodně říct na téma poddajnosti vůči mocným, vnitřní rezignace, neschopnosti uplatnit svá práva, i o hranici, za kterou se člověk nesmí nechat zatlačit.

A pak mám rád vodníky a rozměr, který příběhu dávají. Michal a Ivan jsou pro mě bytosti spíš z Erbena než z Ladových ilustrací. Bytosti starší než lidský věk, vládnoucí nadpřirozenou silou, jejichž čas ale míjí. Lidé se jich bojí a zároveň jimi pohrdají, zabírají jejich bývalé državy. Když se vodníci snaží lidem přiblížit, jako Michal mlynářově schovance Haničce, doplatí na svou slabost. V tomhle jsou pro mě oba vodníci víc tragické než komediální figury.  

Text hry počítá s velkým podílem hudby – postavy hrají a zpívají, kasací, kterou chtějí muzikanti zahrát na zámku, se stane přímo součástí zápletky, posvátná lípa zní kouzelným zpěvem... Čím jste se řídili s Matějem Kroupou při hledání hudebního řešení? 

S autorem hudby, jsme se snažili, aby se všechna ta konkrétní situační hudba propojila v jeden celek se scénickou a atmosférickou muzikou. Třeba v místě, kdy se zázračně rozezní posvátná lípa, propojuje nás hudba jak se zvuky větru ve větvích, tak s vnitřním světem postav, které její šumění slyší a jsou jí okouzleny.

Na inscenaci typu Lucerna je podíl hudebního skladatele klíčový. Já jsem od začátku věděl, že oslovím Matěje Kroupu, se kterým jsem už spolupracoval na několika inscenacích. Je to citlivý a pokorný člověk, který je opravdu schopný se do hry ponořit. Něco jako v Lucerně Zajíček – má dar lípu a zpěv v její koruně slyšet.

Moc se mi třeba líbí řešení, ke kterému došel, když jsme přemýšleli nad hudebním motivem a nástrojovým obsazením světa vodníků. Oproti jevišti dovede rozhlas snáz posluchače přenést mimo realitu. Ale nechtěli jsme skončit u zvuků vody, říkali jsme si, že hudební plocha bude navíc schopná vyjádřit, že se dostáváme k bytostem, které jsou tu od počátku věků. Nakonec jsme zvolili varhany. Ne, aby evokovaly kostel, ale jejich dlouhé, táhlé tóny, které přecházejí jeden do druhého, vytvářejí dojem věčnosti, i světa, který zní zvláštním způsobem. Monumentalita a velebnost varhan stojí zároveň v jakémsi kontrastu k ubohosti těch dvou vyděděnců, vytlačovaných na okraj lidského světa.

Těší se u herců Lucerna stejné oblibě jako u diváků? Chtějí si v ní zahrát?

Vypadá to, že ano. Kdokoliv byl produkcí do Lucerny osloven, přijal. To nebude jen tím, že jsme měli štěstí a všichni právě mohli. Zajímavé bylo, kolik z obsazených herců si už v Lucerně dřív zahrálo – měli jsme hned dva bývalé mlynáře (František Němec, Igor Bareš), Jan Vlasák si vzpomněl, že jednou z jeho prvních rolí, kterou hrál s ochotníky v šestnácti letech, byl starý vodník Ivan, Jaroslav Plesl a David Novotný si zahráli vodníka Michala… Když jsme upravovali text, trochu jsem se bál, jestli nebude Jiráskův archaický jazyk dělat hercům potíže, taky jsme ho trochu korigovali. Příjemně mě překvapilo, že s ním žádnou potíž neměli. Nejen, že je naprosto srozumitelný a přístupný živým emocím, navíc je přirozeně zvukomalebný, je to hudebně cítěná řeč.