Alexandra Berková: Temná láska

K takovému typu tvorby dnes sahají i renomované feministické publicistky - naposledy Eva Hauserová. Alexandru Berkovou bychom zdánlivě mohli považovat za podobný případ - její sympatie k feminismu jsou známy a název její poslední novely Temná láska jakoby zapadal do proudu žensky sladkobolné sadomasochistické literatury. Nic ovšem není Berkové vzdálenějšího.

Berková nepatří k bezostyšně plodným autorům. Temná láska je teprve její čtvrtou knihou za čtrnáct let. Po slavné prvotině Knížka s červeným obalem přibyly ještě alegorizující novela Magorie a Utrpení oddaného Všiváka. Temná láska je 117 stran virtuózně zkomponovaného smutku nad osudem stárnoucí a všemi postupně opuštěné ženy, dohlédající náhle konec svého příběhu. Konec bez fanfár a zvonů, nespravedlivý, protože ničím nenaplněný. Novelu tvoří proud sebevýpovědi blíže neurčeného ženského subjektu, rozdělený do tří částí, chcete-li do tří vět s názvy Bouda, Zápas s andělem a Konec. Bouda je obrazem ženské role jako zajetí. Zápas s andělem je příběhem zápasu s manželství i mateřstvím, s potřebou a nutností chránit larvu potomka i překonáavt cizotu mužského partnera, což je možné až na samém prahu smrti. Konec je několikanásobnou ironickou tečkou příběhu: dává svobodu, ale také obtížné stáří,přibližuje tušení konce života a škleb nad věčným snem o dokonalém ženském štěstí.

Monologická výpověď Temné lásky ničím - kromě ironie - nepřipomíná ony skvělé snově reklamní obrazy života krásných žen v zářivě bílém prádle se sošnými a nežnými partnery a vymydlenými, rozesmátými dětmi. Ale pozor, Temná láska není žalobou ženy na muže. Rozumím-li Berkové dobře, pak je její novela křikem nad frustrující neschopností porozumět jeden druhému. Po formální stránce jsme se s některými postupy Temné lásky mohli setkat už před čtrnácti lety v Knížce s červeným obalem - zejména v groteskně nadsazených obrazech virtuálního kýče, nalezneme tu vriace na alegorie, které jako by vypadly z časů Komenského Labyrintu, terapeutický rámec Rothova Portnoyova problému. Absurdní zkratku i břitký dialog, scény, rozpínající se mezi šklebem a slzami, stejně jako vysoké vyprávěcí tempo, soustředěné na výpověď ženy, která si uvědomuje, že "...velmi, strašně a bolestně mi chybí společný tanec kolem ohně! Jakstrašná samota uprostřed velkého Ne-já!"

Rozpětím mezi výškou cílů a tvrdými dopady na zem se novela Temná láska blíží až k baroknímu vidění světa, úzkostmi ze samoty k existencialistické próze. Autorčino opojení z neustále nových, byť sebetrýznivějších zkušeností, nás ovšem vede někam jinam: do nezlomně sebeironického, ale vytrvale vitálního světa. Temná láska Alexandry Berkové je zajisté neveselá, zato provkativně ironická knížka ženského údělu pro čtenáře obojího pohlaví.