Alexandra Berková: Temná láska

1. únor 2001

Žena utlačovaná partnerským vztahem je oblíbeným klišé tzv. ženského čtiva. Hrdinka takových příběhů se vyznačuje krásou, láskou a utrpením, jež jí působí nechutný sobec - muž. Sobec je na závěr po zásluze opuštěn a jeho partnerka vyráží do nového, tentokrát už opravdu plnohodnotného partnerského vztahu.

K takovému typu tvorby dnes sahají i renomované feministické publicistky - naposledy Eva Hauserová. Alexandru Berkovou bychom zdánlivě mohli považovat za podobný případ - její sympatie k feminismu jsou známy a název její poslední novely Temná láska jakoby zapadal do proudu žensky sladkobolné sadomasochistické literatury. Nic ovšem není Berkové vzdálenějšího.

Berková nepatří k bezostyšně plodným autorům. Temná láska je teprve její čtvrtou knihou za čtrnáct let. Po slavné prvotině Knížka s červeným obalem přibyly ještě alegorizující novela Magorie a Utrpení oddaného Všiváka. Temná láska je 117 stran virtuózně zkomponovaného smutku nad osudem stárnoucí a všemi postupně opuštěné ženy, dohlédající náhle konec svého příběhu. Konec bez fanfár a zvonů, nespravedlivý, protože ničím nenaplněný. Novelu tvoří proud sebevýpovědi blíže neurčeného ženského subjektu, rozdělený do tří částí, chcete-li do tří vět s názvy Bouda, Zápas s andělem a Konec. Bouda je obrazem ženské role jako zajetí. Zápas s andělem je příběhem zápasu s manželství i mateřstvím, s potřebou a nutností chránit larvu potomka i překonáavt cizotu mužského partnera, což je možné až na samém prahu smrti. Konec je několikanásobnou ironickou tečkou příběhu: dává svobodu, ale také obtížné stáří,přibližuje tušení konce života a škleb nad věčným snem o dokonalém ženském štěstí.

Monologická výpověď Temné lásky ničím - kromě ironie - nepřipomíná ony skvělé snově reklamní obrazy života krásných žen v zářivě bílém prádle se sošnými a nežnými partnery a vymydlenými, rozesmátými dětmi. Ale pozor, Temná láska není žalobou ženy na muže. Rozumím-li Berkové dobře, pak je její novela křikem nad frustrující neschopností porozumět jeden druhému. Po formální stránce jsme se s některými postupy Temné lásky mohli setkat už před čtrnácti lety v Knížce s červeným obalem - zejména v groteskně nadsazených obrazech virtuálního kýče, nalezneme tu vriace na alegorie, které jako by vypadly z časů Komenského Labyrintu, terapeutický rámec Rothova Portnoyova problému. Absurdní zkratku i břitký dialog, scény, rozpínající se mezi šklebem a slzami, stejně jako vysoké vyprávěcí tempo, soustředěné na výpověď ženy, která si uvědomuje, že "...velmi, strašně a bolestně mi chybí společný tanec kolem ohně! Jakstrašná samota uprostřed velkého Ne-já!"

Rozpětím mezi výškou cílů a tvrdými dopady na zem se novela Temná láska blíží až k baroknímu vidění světa, úzkostmi ze samoty k existencialistické próze. Autorčino opojení z neustále nových, byť sebetrýznivějších zkušeností, nás ovšem vede někam jinam: do nezlomně sebeironického, ale vytrvale vitálního světa. Temná láska Alexandry Berkové je zajisté neveselá, zato provkativně ironická knížka ženského údělu pro čtenáře obojího pohlaví.

autor: tos
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?