Alena Scheinostová: A šmik!
Mám nové nůžky, ty zahradnické. To je vám krása! Není to nástroj ledajaký, je na dlouhé vysouvací tyči, abych dosáhla i tam, kam jsem to jinak zvládala jen ze stupátka. Žádný ptačí zob, žádná svída, žádný jabloňový výhonek si teď přede mnou nemůže být jistý. Lidská vynalézavost zase jednou překonala hmotu.
Je zvláštní, jaké potěšení člověk nalézá ve zkracování, stříhání, sekání a zarovnávání všeho, co má na dosah. Geolog Václav Cílek přišel s myšlenkou „planačního pudu“, který nás žene rovnat, snižovat a napřimovat, abychom učinili své okolí přehledným, a tím předvídatelným.
Čtěte také
To ale nevysvětluje onu takřka hmatatelnou rozkoš, kterou vyvolá samo zavrčení sekačky nebo šmiknutí nůžek. Moje zahrada není podle pravítka, trávník nepěstuji po anglicku a ani ty živé ploty nevypadají navzdory mé teleskopické novince nijak zvlášť upraveně. Ve vsi jsou na tom podobně; jen pouhá hrstka tu ořezává do roviny i vzrostlé břízy a nutí jiřiny růst přesně do výšky zídky.
Většinou nám „tak nějak“ posekaná tráva, „tak nějak zarovnané“ keře zcela postačí – hlavně když je tu ono „šmik“, po kterém tak úžasně odletují na zem špičky ratolestí. Věřím, že podobné uspokojení prožívá kadeřník, když mu od čepelek odpadne roztřepený pramen, anebo krejčová, když se jí za nůžkami rozdvojují vrstvy tvídu a každá ubíhá na svoji stranu.
Čtěte také
Ostatně nás k tomu vychovávali odmalička. Kdo ví, proč dítě už v mateřince dostává do ruky nůžky a učí se vystřihovat krásně dokulata, dohranata, rovně jako podle rysky. Kdyby nám místo nůžek strčili se stejnou důsledností do ručiček rydlo, byla by třeba naše krajina jednou samá brázda, ale trávníky, keře a stromy by nad ní bujely zcela svobodně.
O tolik méně by bylo doma mrňavých papírků, co ani nejdou posbírat, svébytných třásní na pyžamku či amatérských ofin nad čelem mladšího sourozence. Papouškovi by zůstala ocasní pera a Terezce z přední lavice špička copu. Až by Terezka dorostla do puberty, i potom by jí cop zůstal a nezkrátil se na cosi vlevo pod bradu a vpravo sotva nad lalůček. Na mikádo by nešla ani Vášáryová a onen slavný film by se nejspíš jmenoval Rytiny. O čem by asi byl?
Čtěte také
Možná ale nějaký ten planační pud nakonec stejně existuje. Ne ale jen jako puzení sebezáchovné, vedoucí k odstranění nerovností, za kterými by se mohl skrývat nepřítel. Kus přání kontrolovat v něm bezpochyby bude, stejně jako vůle ochočit si a podmanit. Proto koneckonců ony postřižiny, se zkrácením kštice a vyholením tonzury, na znamení přeměny, přechodu, vydání se vyšší moci.
Zbývá tu ale ještě prostor, který po boku těchto mocných hnutí zabírá síla neméně životná – puzení tvořit. Podílet se na podobě světa, ve kterém se pohybujeme, a bytostí, které na něm potkáváme. Že jedna z forem, kterou tak činíme, je ono rázné, až živočišně uspokojivé „šmik“, je možná paradoxní, ale především zavazující – protože definitivní. Že by i proto ona konečná měla v našich odvěkých představách podobu té dámy s kosou?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
