"A ptáš se, knížko má..."

"Deník jest kniha, do které zaznamenáváme vůbec vše, co myslíme, cítíme, konáme; tam ukládáme své i cizí úsudky a zkušenosti, jakož i všechny dobré zásady; abychom dle nich se řídíce, stávali se vždy v pravém slova smyslu vzdělanějšími, dokonalejšími..."

Že je deník, v Jungmannově slovníku půvabně označovaný každodeníček, celkem umožňujícím nahlédnutí do často skrývaného lidského nitra, to je pochopitelné. Milena Lenderová ovšem tuto skutečnost využila jako příležitost ke zprostředkování nejen oněch soukromých názorů a představ. Především se zaměřila k obecnější výpovědi a zpovědi, z nichž některé sice byly určeny coby proklamace pro veřejné čtení, ale jiné zase, téměř zpovědi, neměly být nikým čteny, natož vysloveny nahlas.

A co skrývají? Autorka nechala z vybraného historického materiálu, jehož podkladem se stal soubor sedmdesáti čtyř deníků, vzešlých z pera aristokratek (např. Marie Anny Schwarzenbergové, která bezdětná zemřela ve dvaceti letech, či Elisy Schlikové, též neprovdané básnířky a hudebnice) i žen neurozených (např. Růženy Čechové, sestry básníka Svatopluka Čecha, spisovatelky a překladatelky Anny Pammrové, listovní přítelkyně Otokara Březiny, Sofie Podlipské, Libuše Riegrové nebo Anny Lauermannové, první pražské pořadatelky literárních salonů) vystoupit pestré společenství. Hovoří zde spisovatelky, učitelky, dcera novináře i dcera živnostníka, kněžna i operní zpěvačka - ale také názorově je zde prezentována rozmanitá pospolitost. Jak vidno, o překvapení není nouze, například když majitelka domu v České Třebové píše (dle doložené ukázky) možná vtipněji a pronikavěji než poměrně úspěšná spisovatelka, která se ve své soukromé výpovědi neubránila sentimentální vyumělkovanosti.

Lákavých detailů je v knize o ženských deníkových záznamech dostatek. Kupříkladu informace, že "psaní o sobě" nabývá na významu a rozsahu od konce sedmnáctého století: Důvody rozmachu osobního žánru vidí badatelé zpravidla ve změnách v myšlení, které přineslo osvícenství, zakládající si na sociálních praktikách, kladoucích důraz na autonomii jedince a volnost jeho pohybu. Rozebírané "deníkové obzory" žen, z nichž ty zde nejstarší se narodily na počátku osmnáctého století a nejmladší roku 1904, samozřejmě poukazují k běžným starostem o domácnost a rodinu, promlouvají o společenských záležitostech, trošku štiplavě soudí, malinko pomlouvají, ale obsahují také tajnost a vzrušivost snění, té činnosti-nečinnosti, kdy vzpomínky uchované v paměti spolu s dávkou fantazie dočasně nahrazují vnější realitu.

Pozvánka prof. Mileny Lenderové do světa ženských deníků je atraktivní a svůdná. Otevírá sledovaná zákoutí ohleduplně, ale s profesionální a odbornou suverenitou. Zpracováním, ale především obsahem kniha má nepochybnou sílu a je povzbudivá - třeba k rozhodnutí začít psát deník.

Milena Lenderová,: "A ptáš se, knížko má..." Ženské deníky 19. Století, Triton, Praha 2008, str. 360.