34. Letní filmová škola v Uherském Hradišti - den první, druhý a třetí
"Filmovka po rozchodu" - tak by se dal označit 34. ročník akce pro filmové lahůdkáře, klubaře a alternativce vůbec. V loňském roce byl odvolán Jiří Králík, s jehož jménem byla filmová škola spojená od 90. let. Současní organizátoři z věci "nechtějí vyrábět kauzu" a průměrně zasvěcený návštěvník letošní filmovky změnu nejspíš nezaznamená. UVNITŘ UPOUTÁVKA NA FESTIVAL
Na první pohled bylo vše při starém: návštěvníky tvořili převážně filmumilovní batůžkáři, centrem všeho dění je kino Hvězda, město je pohostinné a akreditační systém umožňuje vyřídit si nezbytné formality téměř bez čekání. Tematicky byl 34. ročník filmové školy tradičně pestrý: blok o izraelsko-palestinském konfliktu obsahoval hrané filmy i dokumenty, do cyklu "Film a magie" se podařilo ledacos schovat, velmi navštěvovaná byla retrospektiva filmů Jana Švankmajera a Juraje Jakubiska (oba pánové se filmové školy zúčastnili osobně). Na zmapování událostí v letech 1938, 1948 a 1968 se zaměřila programová část nazvaná Přepisování událostí a Totalita ve filmu a skutečnosti, hudební interpretaci němých filmů se věnovala sekce Hudba a němý film.
Méně energie jakoby zůstalo na doprovodný program: čtení, besedy či výstavy zůstaly spíše na okraji zájmu a festivalové noviny si kladly otázku, proč návštěvníci raději chodí na filmy než si povídají s tvůrci.
Pro sociology-amatéry bylo zajímavé sledovat sociální řez celé akce (nejlépe ze strategicky umístěné zahrádky v centru města). Zatímco přes den Hradiště ožívalo jen pomalu, v pozdních večerních hodinách připomínaly ulice rušné přímořské korzo uprostřed sezóny. A zatímco přes den na jednotlivých projekcích zasedli typičtí fanoušci filmových klubů (podle údajů jich 66% stále studuje), v noci se jejich řady na promenádě významně rozrostly o platinové blondýnky a navoněné svalovce (zde relevantní statistika chybí).
Ve srovnání s loňskými ročníky tu však několik rozdílů bylo: méně kin v kombinaci s větší návštěvností generovalo dlouhé fronty před každou projekcí, plné sály a nervozitu, zda vůbec bude možné se na vyhlédnutý film dostat. Bystřejší příslušníci filmového národa začali chodit na projekce dříve, ale ani půl hodinová rezerva mnohdy nezaručila úspěch. A zatímco jsem vloni touto dobou na tomto místě o lfš psala cosi o tom, že "na všechno je čas a všechno se dá stihnou", letošní atmosféra byla o poznání hektičtější. Již v průběhu pondělí (tedy 4. den akce) pořadatelé vzhledem ke 4 500 návštěvníků pozastavili příjem nových akreditací, aby filmová škola definitivně nepopraskala ve švech. Zda se jedná o výjimečný exces nebo jestli je to informace o stavu filmového školství v Čechách ukáže čas - stejně jako to, nakolik ztížené podmínky návštěvníky do budoucna odradí.
A co bylo během prvních tří dnů k vidění?
György Pálfi (Taxidermia) připomenul svůj absolventský snímek Škyt! , v němž maďarský venkov rozhodně není tím, čím se zdá být, a pod povrchem zdánlivě obyčejných věcí se odehrává boj na život a na smrt. Jako zjevení působil předfilm Pálfiho projekce - ruská animovaná pohádka Ježek v mlze od Jurije Norštejna.
Dodatečné pátrání ukázalo, že jde o kultovní záležitost: poetický příběh o ježkovi zabloudivším v mlze má existenciální přesah a někteří kritici ho srovnávají s tvorbou Taťkovského. Na tokijské přehlídce animovaných filmů v roce 2003 byl Ježek dokonce vyhlášen nejlepším animovaným filmem všech dob a národů.
Večerní projekce hororově laděného Proutěného muže (r. Robin Hardy) zase důstojně zastoupila loňskou sekci Klub otrlého diváka. Ve snímku z roku 1973, v němž si mimo jiné zahrál i Christopher Lee, se působivě mísila úsměvnost daná dobou vzniku s mystickou atmosférou pohanských rituálů. Snímek byl ve své době cenzurován pro svou sexuální otevřenost a filmová škola měla tu čest uvést původní verzi.
První festivalová neděle pak byla neoficiálně vyhlášena dnem Pavla Kohouta. Klub kultury uvedl Takovou lásku, film natočený Janem Weissem v roce 1959 podle stejnojmenné Kohoutovy divadelní hry. Nečekaně nadčasový a formálně vytříbený snímek mimo jiné ukázal, že česká kinematografie může nabídnout víc než několik privilegovaných snímků z nové vlny. Menší umělecké ambice mělo Sedm zabitých, které Kohout režíroval v r. 1965 podle scénáře Jeleny Mašínové. I tak ale snímek o mladé dívce, jíž věnuje svou přízeň hned několik mužů současně, bez problémů obstál i před dnešním publikem.
Skutečnou lahůdkou pak byla izraelská adaptace Kohoutovy satiry Nápady svaté Kláry. Tvůrci Ori Sivan a Ari Folman snímek Svatá Klára pojali jako lehce surreálný školní příběh ve futuristických kulisách. Mladší generaci neznámému autorovi tak udělali skvělou reklamu, která za nezaplacené tantiémy určitě stojí. Sám Pavel Kohout měl po každém z filmů krátkou řeč, v níž publiku osvětlil okolnosti vzniku jednotlivých filmů včetně historek z natáčení.
Smutnějším příkladem nezvládnutého autorského ega bylo naopak vystoupení německého režiséra Veita Helmera, jehož pásmo krátkých filmů uvádělo v pondělí Slovácké divadlo. Helmer si zřejmě nedokázal představit, že by jeho svěží a vtipně vypointované filmy dokázaly mluvit samy za sebe, a po každém desetiminutovém dílku na pódiu dlouze vysvětloval co jak myslel, na jaký materiál točil a jak mu to šlo od ruky. Vzhledem k délce celého pásma i panujícímu počasí se Helmerovi podařilo vlastní projekci téměř zabít.
Na poslední plánovaný snímek Personál Krzystofa Kieślowskeho se ani s plánovaným předstihem nebylo možné dostat, náhradní plán taktéž selhal - hradišťská plovárna prochází rekonstrukcí. Ani tak jsme Uherské Hradiště v pondělí v podvečer neopouštěli s hořkostí - letní uvolněnou atmosféru si filmovka zachovala, ale když ve frontách už ji příští rok trávit nechceme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
