27. března 2013
Trojica: Zimacka
Skupina Trojica existuje více než 20 let, pochází z Běloruska, tedy země neblaze proslulé despotickým režimem, ale z její hudby navzdory tomu čiší originalita i tvůrčí svoboda, což je dobře slyšet i z jejího posledního alba Zimačka, na němž dominují fantastické zvukové barvy, vytvářené na staré a čistě akustické nástroje.
Vedoucím tříčlenné sestavy je etnomuzikolog a zpěvák Ivan Kirčuk vybavený syrovým a hlubokým hlasem. Roku 1999 došlo ke změně sestavy, Kirčuk do tria přibral dva mladé hráče, bubeníka Jurije Pavlovského a kytaristu Jurije Dimitrieva, který navíc hraje na citeru a archaické housle zvané smyk. Všichni dohromady ovládají více než 50 tradičních nástrojů, včetně klarinetu podobné píšťaly zvané žalejka i brumle, které se v Bělorusku říká vargan. Album Zimačka otevírá stejnojmenná píseň, konverzace s pohanským bohem z předkřesťanské éry, který byl symbolem Zimy.
Zcela unikátní kapitolou na poli běloruské tradiční hudby jsou svatební písně. Vedoucí skupiny Trojica, zpěvák Ivan Kirčuk tvrdí, že během správné svatby zaznělo obvykle přes sedmdesát svatebních písní, z nichž řada byla velmi smutná. V dávných dobách totiž nevěsta opouštěla po svatbě své rodiče navždy.Velká část lidových písní, které má běloruská skupina Trojica v repertoáru, sahá až do předkřesťanské éry, například píseň Kozka – na Bílé Rusi v pohanských dobách byla totiž koze připisována blahodárná role ochranného symbolu.
Výběr z obsahu CD:
ZimačkaMarijaJak Z Dvara...KotkaKozkaRodzeDabranač
Nejposlouchanější
-
Nora Eckhardtová: Druhá strana řeky. Jak souvisí zmizení podnikatele s dávným krveprolitím?
-
Woody Allen: Postava Kugelmasse. Smutná fraška končící výbuchem
-
Ngaio Marshová: Zpěv v ráhnoví. Pátrání po úchylném vrahovi žen
-
Nevěsta přijíždí do Yellow Sky a Otevřený člun. Povídky klasika americké literatury Stephena Cranea
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.