Zvukové instalace mám pořád ráda. Už ale budu klasická skladatelka, která si občas natočí film, říká Eliška Cílková

19. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Eliška Cílková

Zní to jako hádanka: komponuje přemýšlivou, plachou hudbu, zároveň ale stojí pevnýma nohama na zemi. Kdo je to? Stále ještě velmi mladá skladatelka Eliška Cílková má za sebou zkušenosti z Vídně i New Yorku, českým posluchačům přiblížila zvuk klavírů z opuštěných domů v černobylské oblasti a spolu se svým mužem Jindřichem Andršem patří mezi úspěšné české dokumentaristy. Vizitku Elišky Cílkové připravila Renáta Spisarová. 

„I kdyby se vaše skladba líbila jen jednomu posluchači, je to v pořádku“, řekl Elišce Cílkové její učitel z Konzervatoře Jaroslava Ježka Bořivoj Suchý. „Byla to pro mě velmi osvobozující zkušenost.“ Během studií na konzervatoři si ale uvědomila, že víc než jazzová improvizace ji láká klasická skladba. Pravidelně si kupovala levné studentské lístky do Rudolfina a těšila se z pozorování dění v orchestru. Tehdy taky začala její cesta plná zvídavosti, experimentování a odhodlání. 

Čtěte také

Během příprav na přijímačky na vysokou školu narazila na zajímavou knihu Dějiny hudby od muzikoložky Nadi Hrčkové, pedagožky bratislavské VŠMU. Zkusila tedy mimořádné přijímačky – a uspěla. Z Bratislavy si pak odskočila na vídeňskou katedru mediální kompozice, kde během jednoho roku musela napsat skladbu pro jazzový bigband, klasickou kompozici, hudbu pro film a elektroakustickou skladbu. Pak pokračovala na HAMU v Praze a po studiích už věděla, že její další cesta by měla vést přes Fullbrightovo stipendium do New Yorku. Tam Eliška rozpracovala myšlenku, již si v minulosti přivezla z návštěvy černobylské oblasti. Jak komplikované bylo dostat se na studia za oceán a jak přesně rozezněla ulice Manhattanu? I o tom detailně mluví ve Vizitce. 

Inspirace klavírem a kvákáním žab 

V rámci letošního Českého lva byla Eliška Cílková nominovaná na cenu za nejlepší krátkometrážní film. Jmenuje se Pripyat Piano a je výsledkem jejího dlouhodobého zájmu o černobylskou oblast, kam se dostala poprvé v roce 2010 během dovolené v Kyjevě. „Rozhodli jsme se tehdy navštívit město Pripjať. Je velké jako Jihlava, ale celé prázdné. V jednom bytě jsem si všimla klavíru. Velmi to mnou zarezonovalo, přála jsem si udělat nějakou skladbu, která by tím klavírem byla inspirovaná,” vzpomíná.

Inspirována černobylskými žabími nahrávkami Petera Cusaka a preparovaným klavírem Johna Cage pořídila u nástroje soubor terénních nahrávek. „Pak se mi ale začali ozývat lidé z Ukrajiny. Psala mi jedna paní učitelka, že se podle nahrávek s dětmi učí o Černobylu, další lidé mě směřovali k dalším klavírům v dalších domech.” Když se pak už jako maminka malého Kryštofa rozhodla ke studiu dokumentu FAMU, dostala k ruce štáb a za doprovodu jednoho z policistů, jenž černobylskou nehodu likvidoval, znovu vcházela  do jednotlivých budov. „Jít na FAMU do bakalářského stupně jako studující rodič, odhodit ego a naučit se základy filmu a práci s klasickým střihem, bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života,” hodnotí Cílková zkušenost, která následovala po dokončení hudebních studií.

FAMU mě naučila kriticky myslet, dívat se na věci do větší hloubky.
Eliška Cílková

V Americe měla Eliška Cílková pocit, že může pojmout spoustu podnětů a myšlenek. Hledala, zkoušela, do noci studovala partitury, skládala. Po porodu syna si ale uvědomila, že by ráda psala maximálně jednu skladbu ročně, což dodržuje. Dodnes jí však zůstala fascinace rytmem a strukturami. Stále má ráda i zvukové instalace a elektroakustickou hudbu, dnes už se jí ale tolik nevěnuje. „Už asi vždycky budu spíš klasická skladatelka, která si občas natočí film.“ 

Spustit audio

Související