Zvítězit… a zapomenout

V úvodu spatříme proměnu socialistického předáka, ohromujícího protináboženskými výpady, ve vyznavače nacionalismu a vlády silné ruky, nejlépe své, to vše za požehnání Vatikánu. Milenku Idu fascinuje právě mesianistickou rozhodností, s níž se prodírá vpřed a vzhůru. Avšak poté, co se rozejdou, se žvanivý, nadutý diktátor počne objevovat toliko zprostředkovaně, na fotografiích, ve filmových záznamech projevů, jako busta.

Zatímco Filippo Timi, jenž Mussolliniho ztvárňuje v jeho raných letech (a později představuje jeho již dospělého syna), záhy mizí, Giovanna Mezzogiornová v úloze Idy dostává větší prostor. Vylíčila trpící ženu, jež dlouho věří, že ústrky, jaké zažívá, jsou pouhou zkouškou, zkoumající její oddanost. Režisér se však vyhýbá jakémukoli zjednávání sympatií. Kreslí ji jako zaslepenou samičku, která přestala vnímat dění kolem sebe, tím méně jeho mravní rozměr, posedlá jen svou umanutou láskou.

Giovanna Mezzogiornová z roli Idy|foto: febiofest.cz

Bellocchio upřednostňuje, hlavně zpočátku filmu, potemnělý, téměř do siluet halený obraz, vkládá dobová hesla, dokumentární záběry, nechybí ani ukázky tehdy promítaných filmů. Tak spatříme výňatky z náboženského spektáklu (Antamorův Kristus z roku 1916) i z rodinných melodramat na pozadí vzmáhajícího se fašismu (Blasettiho Stará garda, 1935), z primitivních „kopacích“ grotesek i mistrovského Chaplinova Kida (1921). Tehdy Ida, zbavena možnosti vídat svého syna, se slzami v očích sleduje dojemný tulákův zápas s bezohlednými úředníky, kteří mu chtějí odebrat malého chlapce, k němuž citově přilnul…