Živly, kameny a noční pradleny
Bretonci jsou hříšníci jako všichni ostatní, ale své mrtvé milují a nezapomínají na ně. Těmito slovy je nejen nadepsána závěrečná vysvětlující studie Ivany Tomkové, přiřazená ke knize legend, pověstí a pověr z Bretaně, ale zřejmě jsou i trefnou charakteristikou kraje, jehož obyvatelé prožívali stěhování i dlouhodobé boje mezi Anglií a Francií. Nakonec územně připadli Britoni, z nichž se stali Bretonci, k Francii, ale v srdcích si stejně udrželi osobitost a svéráz nezařaditelný do nějakých obecnějších národnostních nebo státních formací.
Právě místní pohádky a legendy vždy nejlépe vypovídají o konkrétních krajových specialitách, originalitě a duchovním obzoru obyvatel, jakož i o mýtech, v nichž přežívá tradice i horizonty zažitého myšlení. Ve sbírce hned zpočátku zjistíme, jak je to s bretaňskými podmínkami povětrnostními (Vítr a déšť) i geografickými. Důležitý poznatek je dále ten, že zásadní součástí kraje jsou kameny, a to v náhodných seskupeních (Kameny z Plouhineku) i v záhadných megalitických památkách (Legenda o Vílích skálách). Že se, mluvíme-li o Bretani, nacházíme v blízkosti mořského pobřeží, dokazují pověsti v oddílech Potopené světy nebo Ostrované. Ke skutečným historickým událostem odkazuje především část nazvaná Vévodkyně Anna. Z celku vyprávěnek pravdivých i smyšlených, humorných i strašidelných vystupuje obraz ukazující, jak je pro Bretonce důležitá tradice a víra předků, okořeněná typickou pověrčivostí a bujnou fantazií. Respektují totiž rozpustilé víly, obry a skřety (mimochodem, trpaslíci se tam dělí do čtyř národů - kornikanedové, korilové, poulpikanové a teu), strašidla a zjevení (často jsou k vidění např. obávané noční pradleny), ale v nemalé úctě chovají také zástupy svatých (k těm speciálně místním patří např. sv Guigner a sv. Mathurin), které dobří věřící upřímně vzývají a poslouchají (Duše v hromadě kamení, Mor a kříž v Hirellu). Ke strašidelným bytostem, s nimiž jistě není radno si zahrávat, patří Anku, dělník smrti, jímž se stává poslední (nebo pro změnu první) zemřelý v roce a v každé farnosti. Že je to s takovým stvořením opravdu složité, naznačí poznámka: Anku nebo Ankou nebo Ankeu, též Ankaw, Anko atd., výslovnost je různá, strach jde ale ze všech.
Že to obyvatelé Bretaně skutečně nemají v tomto větrném a deštivém kraji snadné ani po smrti, popisují zkazky o cestě do pekla, která je krásná, široká, dobře udržovaná; láká poutníka, aby se po ní pustil. Vroubí ji devadesát devět hospod: v každé z nich se člověk musí zastavit na sto let. Ovšem pozor! I na cestě do ráje je devadesát devět hospod a v každé z nich se musí člověk zastavit. Pán Bůh sem jednou týdně, vždycky v sobotu večer, zaskočí. A pak si s sebou odvede do ráje ty hosty, kteří nejsou úplně namol.
Po nasycení poučným i zábavným obsahem je třeba ještě pochválit, že kniha s ilustracemi Dagmar Urbánkové vychází v kvalitní a poutavé podobě, což už je ostatně pro nakladatelství Argo a jeho ediční řadu legend a pověstí znamenitou tradicí.
Potopené zrcadlo. Legendy, pověsti a pověry z Bretaně. Argo, Praha 2005, výbor sestavila, přeložila a převyprávěla, poznámkami a doslovem opatřila Ivana Tomková, 328 s.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
