Zemřel Jan Marius Tomeš

Byl nestorem české poezie, posledním žijícím autorem z generace, která vstoupila do literatury na přelomu 30. a 40. let 20. století, jejíž významní představitelé, Jiří Orten, Ivan Blatný, Josef Kainar, Kamil Bednář a další patřili mezi Tomešovy blízké přátele. V padesátých letech působil v Národní galerii, od roku 1959 až do vynuceného odchodu na počátku normalizace, v roce 1971, přednášel dějiny umění na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Jeho rozsáhlému dílu kunsthistorickému dominuje třináct zasvěcených monografií o českých umělcích 19. a 20. století, jako např. o Antonínu Chittussim, Antonínu Slavíčkovi, Jindřichu Pruchovi, Františku Tichém či Jaroslavu Šerých, a čtyři o malířích zahraničních, o Renoirovi, Gauguinovi, Neevim a Kokoschkovi, bezpočet je jeho textů v katalozích výstav i komentářů o výtvarném umění minulosti i současnosti, otištěných v domácích i zahraničních odborných časopisech a revuích, a také knižních doslovů. Byl i pozoruhodným překladatelem poezie, především francouzské: Baudelaira, Nervala a Mallarméa, přeložil verše ženy Bohuslava Reynka Suzanne Renaud a Rainera Marii Rilka. Byl rovněž autorem mnoha stylově vytříbených a hlubokých esejů, v nichž se zabýval předními, klasickými i moderními, zjevy naší i francouzské poezie a malířství, z nichž některé napsal i pro vysílání stanice Vltava. Jejich rozsáhlý soubor vydalo v roce 2003 nakladatelství Torst pod názvem Slovo a tvar. Stejné nakladatelství vydalo roku 1995 i komplet Tomešovy intelektuálně náročné a podivuhodně imaginativní poezie v knize Staré zahrady.

V Janu Tomešovi odešel člověk zcela mimořádné erudice a zároveň dnes už nevídané vnitřní kultury a noblesy, muž, který si až do vysokého stáří uchoval podivuhodnou svěžest ducha i smyslů. Setkání s ním a naslouchání jeho vzpomínáním i úvahám o smyslu uměleckého díla bylo tedy pro každého, kdo ho osobně poznal, nezapomenutelným svátkem.