Záhada křesla 32

Tuto vědeckou akademii založil kardinál Richelieu roku 1635 ve snaze pečovat o francouzský jazyk. Členové Akademie, 40 Nesmrtelných, rozhodují o tom, které slovo může být zařazeno do Dictionaire de l’Academie, a tím oficiálně uznáno za slovo francouzské.

Členem se může stát jen významný literát, filosof, vědec, ale i duchovní nebo politická osobnost. Zvláštností budovy je kupole někdejší kaple, která slouží jako síň, kde se konají akademická shromáždění; zde se volí nástupci zemřelých a slavnostně se přijímají noví členové. Podat demisi není možné a k vyloučení z Akademie dochází jen výjimečně; po druhé světové válce byli vyloučeni předáci vichistického režimu, především maršál Pétain, ale nutno poznamenat, že jeho křeslo nesmělo být až do jeho smrti obsazeno. A tak nejen tato instituce a její členové, ale dokonce i její křesla mají své pohnuté osudy. V roce 2009 byl mezi Nesmrtelné zvolen francouzsko-belgický spisovatel François Weyergans, autor knihy Tři dny u mé matky, která mu před šesti lety přinesla cenu bratří Goncourtů. Nyní tedy obsadil záhadné křeslo 32, které, jak ukazuje historie, není příliš šťastné, dokonce je považováno za prokleté.

Už v roce 1816 do křesla 32 usedl literární kritik a dramatik Louis – Simone Augier; první Nesmrtelný, který si sáhl na život, utopil se v Seině. Za Napoleona bylo křeslo 32 přichystáno pro jeho osmadvacetiletého bratra Luciena Bonaparta, ale režim se změnil, Napoleonova vláda padla, takže nakonec k akademické volbě vůbec nedošlo. Poněkud šťastnější byl francouzský dramatik Charles-Guillaume Etienne, který byl sice zvolen mezi Nesmrtelné, usedl do křesla 25, ale v roce 1816 byl vyloučen a mohl se vrátit až v roce 1829 a tehdy usedl do křesla 32. V roce 1904 usedl do téhož křesla básník a dramatik Edmond Rostand, autor Cyrana z Bergeracu; v roce 1918 umírá na epidemii španělské chřipky.

Křeslo 32 bylo rovněž rezervováno pro známého historika Roberta Arona, který byl zvolen roku 1974 a slavnostní ceremoniál měl proběhnout 25. dubna 1975. Robert Aron umírá šest dní před tímto datem. Jeho život skončil v okamžiku svého vrcholu, uvedl tehdy autor nekrologu. V březnu 2004 byl mezi Nesmrtelné zvolen i papež nového románu Alain Robbe-Grillet, ale ten se rozhodl, že na sebe nevezme vyšívaný tmavě zelený kostým, předepsaný pro slavnostní rituály, a tak nebyl na půdu Akademie oficiálně uveden, nikdy do křesla 32 neusedl. Stalo se tedy, že od roku 2003, kdy zemřel známý historik umění Maurice Rheims, zelo křeslo 32 prázdnotou, až letos do něho usedl François Weyergans. Jak se zdá, událost zdaleka neproběhla hladce.

Jaké je tajemství křesla 32? Na to se pokusila odpovědět herečka a spisovatelka Nathalie Rheimsová, dcera Maurice Rheimse, ve své poutavé knize Fantom křesla 32, která vyšla v nakladatelství Léo Scheer. Kniha je napsána jako detektivka; přináší nejen požitek z napínavé četby, ale seznamuje i s vnitřním životem jedné z nejstarších francouzských institucí, včetně málo známých reálií. V rozhovoru pro stejné vydání Le Mondu Nathalie Rheimsová prohlásila, že smyslem její knihy bylo mimo jiné připomenout i historii Francouzské akademie.

Zároveň dodala, že s jejím otcem odešla jedna významná historická etapa a ta současná se začíná teprve psát. Poznamenala rovněž, že dnes se stávají členy Akademie podivné osoby, které nemají s literaturou nic společného a svoji volbu si všelijak patolízalsky zajišťují, jak nasvědčuje i čtyřicet dopisů, které Weyergans rozesílal na všechny strany, zatímco významní představitelé francouzského kulturního života stojí mimo, například Philippe Sollers, Jean Echenoz, Patrick Modiano nebo Le Clézio. Bůhví, zda si Rheimsová neidealizuje dobu minulou, možná že ani dříve to nebývalo jiné, vždyť mezi Nesmrtelnými nikdy nestanul ani Descartes, ani Pascal, ani Molière…

Nathalie Rheimsová také upřímně odpověděla na otázku: Proč s knihou tak spěchala? Autorka ji napsala za pouhé tři měsíce, záměrně, chtěla totiž, aby vyšla ještě dříve, než proběhne slavnostní inaugurace a François Weyergans vstoupí mezi Nesmrtelné. Dotklo se jí totiž i to, že Weyergans označil svého předchůdce v křesle 32, jejího otce, za personnage de fiction, za fiktivní, jen domněle významnou osobnost. Právě naopak, můj otec byl skutečná románová postava, zdůraznila autorka knihy Fantom křesla 32 a dodala: otec žil pro Francouzskou akademii a celé moje dětství a dospívání jsem prožila v její blízkosti. V rozhovoru pro Le Monde ještě podotkla: Ať se stane cokoliv, ať Weyergans mému otci vzdá poctu nebo ne; hold zesnulému už existuje – v mé knize. Možná měl její otec pravdu, když s oblibou říkával: Smějme se, jen se smějme, vždyť vše je jen literatura.